S dětmi do přírody

Do Jesu bez stresu 2018

Od 11.12.2018 Prosinec 19th, 2018 4 komentáře

Potřetí jsem absolvovala mnou vymyšlenou akci Do Jesu bez stresu. 18 maminek a 25 dětí ve věku do 4 let.  A 1 tatínek. Silně začínám pochybovat o tom, že jsem ten název mohla vymyslet za střízlivého stavu. Ačkoli se mi na druhou stranu čím dál více potvrzuje matematický model „minus a minus dává plus“  a čím víc stresu, tím víc srandy. Nebo se v něčem mýlím? 🙂

PS. pro ty, kteří nechtějí číst můj psychoteraupeutický výtvor nebo jednoduše nestíhají (ale přeci jen je zajímá “jak bylo”) – tak pod textem jsou i nahrané fotky.

Myslela jsem si, že s lehkostí malým dětem vlastní zopakuji loňský model výletů. Scénář tomu od začátku nasvědčoval – napadl sníh, dle předpovědi lehce mrzlo, ze všech maminek odhodlání venčit každý den děti tryskalo proudem. Úterý ráno. Zapůjčené Charioty a Cruisery se leskly v ranním slunci. Na cestě lehká námraza, všude lehký sněhový poprašek. Vše přímo ikonicky vybízelo k zimním radovánkám. Idylka na druhou. Hned jsem bystřila báječné záběry dětí s červenými líčky, jak po sobě vesele hážou sníh a já to fotím v protisvětle. Nadšené maminky s dlaněmi v rukávnících si vesele vyměňují za chůze recepty na baby-friendly cukroví.  Hned první stovky metrů, co jsme opustili pěšky Ostružnou, začal náš plán nabírat první trhliny. Za nápad vyměnit ráno po snídani dětem podzimní softshellové bundy za zimní péřovky se budu chválit ještě dlouho. Díky silnějšímu větru klesala pocitová teplota deset jednotek pod bod mrazu a výhercem celé túry do Brané byl ten, kdo obsadil nejlepší kočárek s nejteplejším fusakem. A pro jistotu to celé prospal. Asi netřeba dodávat, že moc maminek si na výhru nesáhlo, spíš naopak. Vítězem závodu o titul „motherfuckerwarrior“ (čímž děkuji Klárce, že dokázala svými slovy tuto dnešní soutěž pojmenovat) byla Dita, která vlekla těch 6 kilometrů rovnou tři vlastní děti do 4 let, přičemž měla jen jeden kočárek (v závěru jí tudíž jedno dítě přistálo na krku a druhé v těžce neoblíbené manduce). Slibovanou zlatou tečkou celého výletu byl minipivovar v Brané, kde po příchodu naší skromné skupinky pro jistotu došly personálu všechny talíře a kuchař si potřeboval vybrat hodinovu pauzu. Tudíž vyhlásili konec příjmu objednávek. Bylo mi nad slunce jasné, že pocuchané nervy všech osob starších 18 let spraví následující den jen Vinckovo café v lázních Jeseník. Abychom tedy děti náležitě utahaly a mohly si kávu vypít přinejhorším vlažnou (jakože ambice na horké kafe zazněly taky), prošly jsme si s dětma ještě lázeňský park s úchvatným labyrintem, dětským hřištěm nebo vodními prvky (k mé velké úlevě v mrazu netekla voda). Menší fiasko tohoto dne byla jen nabídka v kavárně, kde jim opět záhadou došly veškeré polívky, toasty nebo další pochutiny těsně před našim příchodem – tak jsme na obsluze vyškemraly pro děti k obědu aspoň míchaná vajíčka. Výživové poradkyně by mě obecně tento týden za dětskou polední stravu věšely na pranýř.
Nejslibnější počasí celého týdne slibovala předpověď ve čtvrtek. Je jasné, že mé nevybouřené ambice pošilhávaly po kvalitních horských cílech a Praděd se jevil jako ideální volba. Nadšení pro správné rozhodnutí umocnil ještě Miky (pro neznalé toho času 4 roky), který po příjezdu na Ovčárnu vyhrkl, že vidí obrovskou raketu a nutně tam musíme jít. Yes! Srdce outdoorové matky se dme pýchou. Jasně, že jsem mu cíl výletu odkývala ještě dřív, než ho vyslovil nahlas. Naše nadšení nesdílela Medunka (2 a 3/4), která měla ten den zaručeně jiné plány. Třeba testovat své hlasivky na čerstvém horském vzduchu. Nebo testovat, kde všude nás pustí na záchod vyzkoušet, jestli udělá bobek (tímto děkuji Horské službě i zavřené chatě Kurzovka, že nenechali Medunce umrznout zadek). Nebo testovat maminku, za jak dlouho si střihne časovku od rozcestí pod Pradědem na vrchol, než ji dceru v manduce odfoukne vichr. Perlu tomu nasadila před vchodem do budovy, kde spustila paranoidní řev:

„Ta laketa nám odletí! My to nestihneme“
„Maminko, tam je hodně lidí. Tam se nevejdeme“

Dopadlo to dobře, raketa „odletěla“ až ve chvíli, kdy jsme seděli uvnitř zoufalí z toho, že zde nefunguje ani bufet ani restaurace. Nekonala se tak nejen teplá polévka, ale ani slibované lízátko (ano, až tak hluboko jsem klesla). Odměnou za výstup nám tak byl ve vestibulu jen výherní automat, který po vhození dvacetikorunové (případně dvou desetikorunových mincí) nabídl kelímek s horkým kakaem. Bohužel vyhrával jen každý třetí soutěžící. Samozřejmě všichni z nás nosíme běžně po kapsách celý měšec kovových mincí a tak se na celou rodinu s tím teplým kakaem téměř dostalo. Počkali jsme si, až děti vnitřně seznají, že raketa opět přistála, můžeme vystoupit a s úsměvem na rtech seběhnout dolů na autobus. Pročež Miki večer prohlásil, že chce na tu raketu jezdit každý rok.

“Jen teda příště laději v létě maminko.”

V pátek byl morál na další horské túry nulový jak u dětí, tak u rodičů. Přeživší maminky se začaly pomalu rozjíždět domů a my si to zamířili ještě do Bludova, abych konečně na vlastní kůži otestovala Pradědovo dětské muzeum. A jako že ano. Pokud máte malé děti, tak to  chcete zažít! Ve vaší mysli se po předchozích dnech rozhostí klid a mír. Je to malé tak akorát, je to vkusné, je to nápadité. Dáte si tady dobrou kávu, děti si způsobně pohrají přesně tím edukativním stylem, kterým se můžete pochlubit na sociálních sítích a vy si můžete odškrtnout misi „týden s dětmi v Jeseníkách“ jako úspěšně ukončenou. Děti tam chtějí jet zase – tak to asi opět za rok neodolám, když tak prosí.

Idylka začíná – úsměvy na rtech ještě nejsou ztuhlé, ale naprosto přirozené.  Děti si nadšeně rozšiřují svou nekonečnou sbírku klacíků.  A Dita překvapivě tlačí zcela prázdný kočárek. Tahle maminka je fakt borka (jako to byly všechny, ale před Ditou největší klobouk dolů). Dokonalá idylka u vojenského bunkru. Kluci nadšení, maminky rovněž, před námi posledních pár kilometrů do cíle.  Děkujeme Klárce za dobrovolný animační program pro naši smečku.  Otázka pro studenty minimálně MatFyz. Vlak A dojel do Brané dle jízdního řádu. Na nástupišti čekalo 6 maminek, 5 kočárků a 8 dětí. Jak dlouho trvá naložení této smečky do jednovagónkového motoráčku? A jak velké zpoždění vlak nabere, než to personál nádraží vydýchá a nechá jej odjet? Abychom na další zastávce opět vystupovali?
Luxus opuštěných motorových tratí – každé dítě mělo vlastní okýnko.  Jestli děti po mně něco rozhodně nezdědily, tak je to jejich otužilost.
Peckovní labyrint v parku lázní Jeseník. Z pohledu maminek ideální pro děti, které se nebojí samy…  .. třeba jako náš Miky. Uprostřed je “kámen splněných přání” takže celý labyrint si prošel pro jistotu rovnou třikrát. Aby od Ježíška mohl dostat ne jednu, ale tři vikingské lodě!!!!
Vidíte tu spokojenost? Tohle je přesně jeden z těch záběrů, které můžu použít k propagaci akce příští rok.. bohužel tak jeden z pěti celkově použitelných 🙂 K velké úlevě matky voda netekla… …. takže si to děti vybraly na rampouších.  Nejpublikovatelnější fotka Medunčina rozpoložení.
Takhle  nějak jsem si tu idylku představovala.. zasněné pohledy do dálky, úsměvy na rtech.. co víc si člověk může přát?
Ono to tak v podstatě bylo, že?
Dokonalý obrazový popis síly větru a venkovní teploty…
Jo a tohle jsem já s dětmi. O mé obrovské outdoorové vychytávce na akce typu “s dětmi do hor” – vozíku z Ikea, asi budu publikovat nějakou odbornou věděckou práci.  A tady jako kdybych to slyšela – “maminko, ta laketa nám odletíííí.. my to nestihneméééé… uéééééééé” Pak si ty děcka naložíte oba na sebe, vrazíte manželovi do ruky foťák a postujete jediný použitelný záběr na sociální sítě, ať se z vás kouří. Zbytek obrázků je z Pradědova muzea. Tam si zajeďte! Doporučuji až cestou z hor zpátky 🙂

Připoj se k diskuzi 4 komentáře

Napsat komentář