Před pár lety jsem v Dolomitech potkala u Tre Cime ferratistu, jehož fotku dávám jako nejlepší úlovek “tak ne”, který jsem na ferratě zažila. Je to tento:
Vidíte správně, žádný sedák, jen prsák, jedna karabina na “možnákdysilaně”.

Víkendový úlovek (6.5.2018) z Děčína je horký kandidát na stříbrnou medaili. Sám sebe v komunikaci se mnou označil za “hňupa”, ale osobně bych zvolila o několik řádů nižší kategorii stvoření s nízkou inteligencí. Ano, chápu že je to oblíbená ferratová oblast mnohých začátečníků i střelců, kteří zkouší neotřelé metodické postupy, ale tohle předčilo veškerá moje očekávání.

Lezu středně náročnou cestu obtížnosti C, když si všimnu že lezec pode mnou nemá na hlavě helmu. Všimla jsem si ho hlavně proto, že dlouze telefonoval. Lezl “Cestu do nebíčka” (C). OK, udělám si cvičně fotku a zjistím, že vlastně  nemá ani ferratový set, ale jistí se jen odsedkou.
Pak zbystřím – vedle něj se objevují malé dětské ručičky. Holčina, věkově odhadem cca 5-6 let. Vidíte správně. Týpek stále telefonuje, jednu karabinu cvaklou, druhou volně v ruce. Holčina taky  nemá karabiny určené na ferraty.
A pak se ukáže ta paráda se vším všudy. Zřejmě otec (na dědu zas nevypadal) slečně přecvakává její dvě karabiny (jednu má na sešité smyci, druhou na daisy-chainu), pak přecvakává sebe. Slečna má lyžařskou helmu a teda ať jim neubírám body, má dětský celotělový úvazek. Všimněte si, jak dobře “kolegovi” ten sedák drží nad kyčlemi (snad jsem to napsala dostatečně ironicky).
Považuji se vnitřně spíše za introverta, čili jsem váhala jestli mu zmínit, jak moc je nebezpečný nejen sobě a holčičce, ale taky svému okolí. Spousta lezců okolo, je lehce po poledni a ferrata je obsypaná lidma. Nakonec jsem u lavičky zvolila nekonfliktní tón a když dolezl, zeptala jsem se, jestli si uvědomuje, s jakým  leze vybavením. Odpověď cituji: “já vím, jsem hňup, takhle se to nedělá, nechali jsme věci doma za dveřmi, i moji helmu”. Reaguji doporučením, že pod ferratou funguje půjčovna vybavení, není problém si za malý poplatek cokoli půjčit. “jo, to jsme si asi půjčit mohli”. Tím veškerá konverzace skončila. Holčina je lehce vyplašená.
Celé svoje outdoorové dobrodružství zakončili přelezem Karlova mostu (již nemám nafoceno). Zde ještě v plné kráse (opět telefonující) anti-metodik. Jedna smyce zacvaknutá na ocelové lano, druhá hozená kolem ramene. Nepadnoucí sedák. Žádná helma. Telefon u ucha. Holčička smyčku a daisy-chain, obojí na karabině v celotělovém úvazku.
Ani  nevím, co tady označit jako příslovečnou třešničkou na dortu. Nevěřícně na to kouká očividně každý kdo – je to regulérní třešňový dort od A až do Zet. Dopadlo to dobře, oba dolezli bez újmy na fyzickém zdraví až nahoru.

Komentáře
  1. Petra napsal:

    Marusko,popsala jsi to naprosto presne…ja byla sokovana,kdyz jsem tohle videla…jeste bych doplnila,ze holcicka se Karlova mostu drzela tak tak,nebot mela problem dosahnout na ocelova lana vzhledem k jeji vysce a tatinek si ji frajersky fotil,zatimto ona tam balancovala ve vetru….

  2. PAVEL napsal:

    🙂

  3. Milan napsal:

    Hmm, před pětadvaceti lety jsme s podobnou (spíše horší) výbavou (odsedky namísto feratového setu, bez helem …) lezli na feratách v Julkách, na Dachsteinu apod. A na Hochalm Spitze jsem si sedák zapomněl ve stanu v sedle, přitom to nahoře pěkně klouzalo. Docela jsem rád, že jsme to přežili … … Nároky na bezpečnost jsou dnes nepoměrně vysoko, a je to jenom dobře.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.