Překvapivě pěkné kopečky – kolikrát jsem kolem nich jela. A konečně nastal čas a příležitost to tady prozkoumat důkladně! Nemám žádnou smlouvu na mraky kvůli efektům, prostě nám přálo počasí. Základnou pro výstupy na všechny okolní vrcholky, z kterých máte celé pohoří, jako na dlani, je Karlsbaderhütte, patřící DAV (německému Alpenvereinu).
Řada výletníků využívá chatu jen jako cíl své denní túry nebo jízdy na kole, dají si jablečný štrůdl, projdou se okolo jezera za chatou a schází dolů zpět do údolí. Pokud chcete, je možnost si na chatu vyvézt i věci, chata je zásobována pozemní cestou. Z parkoviště u Dolomiterhütte jste zde nalehko pěšky za hodinku a půl.
My zde po celou dobu nocovali – chtěli jsme z pěti dní v horách vytěžit maximum a tak jsme postupně vylezli na všechny přístupné vrcholky v přilehlém okolí. Je to příjemné ferratové eldorádo a divím se, že jej ještě neobjevily české cestovní kanceláře.
Na rozlezení jsme zvolili Gebirgsjägersteig (pro výstup) a Ari-Schübel-Steig (pro sestup). První jmenovaná, ačkoli jednoduché B, je pěkná, relativně krátká a někdy sympaticky exponovaná. I začátkem července ještě leží někdy lano pod sněhem.
Pro sestup bych příště volila stejnou variantu jako pro výstup – na můj vkus moc suti. Nicméně jinak pro začátečníky velmi pěkná cesta, lehce vzdušná, ale nic, co by se nedalo rozdýchat.
Samotný vrchol Gr. Sandspitze (2 772 m) je už čistě chodecký terén. S křížem a vrcholovou knihou. A absolutně fantastickými výhledy!!! Ty jsou ostatně ze všech vrcholků v okolí.
Druhý den jsme se konečně mohli pustit do těch pravých bonbonků akce, jakým byla např. cesta Laserz-Klettersteig (D). Manfred kouká kudy to asi vede:
A hodnotíme naše časové možnosti – ve stěně je odhadem tak 20 dalších lidí. Není se čemu divit – s Panorama Klettersteig jsou to zdejší opravdové ferratové perly. Ačkoli tedy do stěny nastupujeme snad až kolem půl jedenácté, máme dobré tempo, skupinky už odlezly a nás tak nic nebrzdí. Navíc je stěna orientována na západ, takže není důvod se tam hnát hned ráno.
Obtížnost je vyvážené C/D, případně D, skoro po celé délce (i když topo náčrt se netváří tak náročně). Takže foťák schován do batohu. Ale ferratka je velmi pěkná, hodně technická, vůbec to není o ručkování po laně, jak to bývá někdy u jiných zajištěných cest podobné obtížnosti.
A nejkrásnější je, že když litujete toho, že končí, tak vás čeká ještě několik velmi výživných a pěkných desítek metrů než se dostanete na vrchol.
A Günter právě vrcholí 🙂
Jeden pohled na Gr. Sandspitze – zleva se táhne Panorama-Klettersteig. Pták se mi do záběru připletl omylem, ale dobré, ne?
Pokračujeme ve ferratovém eldorádu – dneska je cílem Seekofel (2 744 m). Zajištěný je úsek ze sedla – takový hřebenový postup, poslední metry k vrcholovému kříži jsou chodecký terén, sestup je veden stejnou cestou, jen Eggerturm se obejde z druhé strany.
Ale počasí nás trochu zlobí – takže žádné přestávky a svačinky, jen chvátáme abychom stihli být v poledně na chatě.
A stíháme to akorát – sestup krásně za sucha, první kapky na nás padnou na zápraží. Znali jsme předpověď a akce proběhla přesně podle plánu. Seekofel Klettersteig – velmi pěkná hřebenovka, nejtěžší pasáže za C, ale ta panoramata!
A ještě trocha těch náladovek na závěr. Když sedíte na terase chaty, máte před sebou jako na dlani Grossvenediger a svítící bělostný ledovec.
Jedna „selfíe“ – ty jsou teď v kurzu. Jen to stále řeším samospouští a ne tyčkou na mobil.
A západ slunce. Z chaty se každý večer skvěle fotil!
Hory nelze nemilovat!
