fbpx
S laskavým svolením autorky si dovoluji sem připíchnout její skvělý post z ferratového kurzu na Moravě. Originál i celý Petin blog můžete sledovat zde:

Via Ferrata poprvé

To se tak stane, že máte čtyřicet a k tomu skvělé kamarády, kteří vám s chutí dopřejí možnost posouvat si dál a výš hranice a cíle, a tak od nich dostanete kurs horolezení. Až to skoro začnete brát osobně, že se vás snad chtějí zbavit, ale při bližším prozkoumání vám dojde, že vás asi mají i rádi, neb na kurs vyberou úžasnou horskou průvodkyni Marušku, takto Děvče z hor, která má srdce, jímž si okamžitě každého získá. Srdce bijící pro kameny, skály, ale rozhodně ne z kamene.
Ještě před samotným dnem F jako ferrata se mi v hlavě honila spousta otázek. Od těch prvoplánových, že to nezvládnu, nikam nevylezu, zablokuju se na první překážce, když mám kolikrát v zimě problém sjet na lyžích svah, protože se přece cestou musím zabít, že budu zdržovat ostatní lezce či lezkyně, že pro mě nebudou mít tak velké „postroje“, abych se do nich vešla, že, že, že… kupodivu, nejmenší z těch strachů byl, že spadnu a něco si udělám, ten jsem necítila skoro vůbec.
A tak jsem jedno úterní říjnové ráno nasedla k Marušce do auta a míříly jsme vstříc pro mě zcela novému dobrodružství. Cestou spadlo pár kapek – jakto, dnes má být přece krásně! – a najednou jsme byly na místě. Další dva spolubojovníci byli taky moc fajn, mamka Miu se synkem Vaškem, který kurs dostal k svátku, nicméně, proti mně už skoro profíci. Ajaj, ty budu brzdit, pořád na mě budou jen čekat, říkala jsem si. A o to víc, když jsem se do sedáku začala soukat obráceně. Po instruktáži, proč a nač a zač jsem kde přivázaná a jištěná a jak je důležité dodržovat zajišťování pomocí karabin, jsme se vydali na první skálu. Ledovou stěnu kousek od přehrady Vír. Schovaná ve stromech se nezdála tak vysoká, jak se ukázala ve chvíli, kdy jsem měla vylézt až nahoru. Žebřík ještě ušel, ale první přehoupnutí se okolo stěny mi rozklepalo kolena tak, že jsem chtěla slézt dolů a už jen koukat. „Ne dál, nejdu, protože já určitě spadnu,“ hádala jsem se, „vrátím se.“ To mi ale parťáci nedovolili a Maruška mi pomohla najít místa, na která můžu stoupnout nebo se jich chytit – a díky tomu byla tato krize nakonec jedinou, která mě za celý den potkala. Každým metrem jsem sama sebe povzbuzovala, a i když se občas zdálo, že vyhoupnout se či něco přelézt je nad moje síly, vyhrála jsem. Nad skálou, zemskou přitažlivostí, a nejvíc ze všeho sama nad sebou. První vrchol dne byl zdolán, srdce bušilo jako splašené, ale nešlo se neusmívat. Při tom mém začátečnickém pachtění jsem nechápala Marušku, která se každou chvíli zastavila, zavelela „Úsměv,“ a fotila. Jak se drží? A jak může s sebou táhnout ještě foťák a batoh na zádech, když já se bez ničeho pořád zamotávám do špagátů a musím se z nich každou chvíli vyplétat? Ta holka snad spí napojená na nabíječku, snídá musli s redbullem, nebo co…
Už na první stěně se ukázalo, že můj celoživotní talent hledat ve všem to složitější a nalézat neustále nové cestičky mě neopustil ani zde. „Kam to zase jdeš, Peti? No, vlastně by to taky šlo, ale takhle to budeš mít jednodušší,“ naváděla mě Maruška trpělivě. Druhá skála, Jezerní, naštěstí tolik tvůrčích možností nenabízela, takže jsem prostě lezla. S Vašíkem vepředu, Maruškou hned za ním a Miu kousek nade mnou jsme na stěně museli vypadat jako barevné korálky. Minimálně my dvě vzadu jako pravé podzimní jeřabinky, obě zářící v červených bundách. Na druhé stěně už jsem se zvládla i více rozhlížet kolem sebe, užívat si pomalinku žloutnoucí listí a zrající trnky, šípky, jeřabiny a bůhví, co ještě dalšího.
Povzbuzena stěnou vylezenou bez zaváhání jsem se těšila na poslední dnešní cíl, lom Velká dohoda v Moravském krasu. Lano natažené z jedné strany na druhou mě zprvu nechávalo chladnou, než mi došlo, že to je další z dnešních výzev a že si po něm taky pěkně přejdu. Nebudu vás napínat – přešla. Sice krok sun krok a sotva co noha nohu minula, ale kdybyste viděli, jak se to houpalo… no, pěkně popořádku. Velká dohoda oplývá celou řadou různě obtížných cest. Dá se lézt odshora dolů a odspoda nahoru, dá se traverzovat, dokonce se najdou i žebříky, lana, po kterých se chodí, prostě, co srdce horolezce ráčí, to zde v jisté míře může mít. Skály s výstupky i ohlazené, kramle, kterých se dá chytit i na ně stoupnout, a také na pohled jednoduchá místa, ze kterých se hlava zatočí a zdá se, že už se nedá pokračovat. A tak nováčkovi, tedy mně, nezbývá nic jiného, než počkat a nechat si poradit, někdy ve výšce nějakých 5m nad terénem, a když se podaří ten jeden jediný krok zdolat, vydechnout úlevou „ty vole“ a pak se omlouvat na ohrazení Marušky, že jí přece nemusím hned nadávat, že to vůbec nebylo oslovení, ale pouhé citoslovce, úlevné i radostné. A pak si už dovolit hledat a slézat své vlastní cestičky… a najednou je půl čtvrté a pomalu čas balit se a vyrazit k domovu. S lehkou únavou, která se v následujících dvou dnech promění v trochu těžší bolest v ramenou, pažích a stehnech, odřenými koleny, kdy jen u jednoho vím, kde jsem k němu přišla a doteď nevysvětlenou modřinou na stehně.
Samotnou by mě nenapadlo vypravit se na ferratový kurs, a jsem moc ráda, že to někoho napadlo za mě. Po srpnové metě KDO DÁL a mém prvním půlmaratonu přišla v říjnu meta KDO VÝŠ bez pevné půdy pod nohama a beze strachu ze svých vlastních fyzických možností a s překonáním strachu z pádu. Za ten jeden jediný den jsem si osvojila pravdu, že skála je kámoš a podrží mě, nepodrazí mi nohy, pokud se k ní budu chovat s pokorou a respektem. Že se všecko nedá tahat jen silou, a že několik menších krůčků může být víc než jeden velký krok nebo skok. Že na nohy se můžu spoléhat stejně jako na ruce a že všecko je v hlavě. Skoro všecko. Protože to, že ten pocit z vylezené skály si chci zažít znovu, ten mám v srdci.
Děkuju moc, kamarádi moji, a děkuju úplně stejně mým společníkům na první cestě téměř do oblak.

A já děkuji Peti za úhel pohledu z té druhé strany. A možnost jej sdílet!  Pokud Vás láká stejná akce, mrkněte zde