fbpx Skip to main content

Pro outdoorový magazín Svět outdooru jsem se nedávno vyjadřovala k nošení dětí. Článek na jejich webu je poměrně obsáhlý. Ale i tak se tam nevešla řada mých osobních dojmů. A je to téma, na které se mě ptáte už řadu let (no prostě od doby, co ty děti mám). Tak tady servíruju moje nosící léta, sakumprásk. Až mi trochu nostalgicky zakápla slza, že už oba chodí jen po svých. Ono to mělo svoje kouzlo.

Šátkem to začalo

Úplně se nebudu chlubit tím, jak jsem před YouTube nahazovala pětimetrový pruh látky, někdy nahazovala i dítě a naštěstí si nespletla, co je co. Prostě prvomatka. A syn, který vydržel v kočárku tak 5 vteřin. Mamánek. Byt, do kterého vedlo 20 schodů a žádný kočárový nájezd. Zhuntovala jsem si dost záda, ale bylo to v podstatě strašně krásné. V šátku jsem nosila cca první 4 měsíce. Zakryl mi poporodní břišní pneumatiku, dítě mělo permanentní přísun k teplému mlíku a já se cítila tak luxusně neomezeně. Prochodila jsem s ním Tatry, Adršpach, Beskydy. Do batohu stačilo vzít pár plín a nic dalšího nebylo potřeba. Takže pokud čekáte první dítě, nebo máte doma fakt prťouse, tak se nebojte to vyzkoušet. Za ten pocit svobody to stojí. A navíc to omílané „jedno dítě žádné dítě“ tady platí několikanásobně.

Moje „šátková“ vychytávka? pod lem šátku jsem si dávala srolovanou obyčejnou bavlněnou plínku. Hodila se jednak na všechny blinkací nehody, bylo to ale zároveň praktické polstrování. Viz druhá fotka.

Manduka

Šátek začal mít svoje limity v okamžiku, kdy se dítě už trochu proneslo. Když nastala zima a motání šátku mi přeci jen trochu trvalo. Kdy ho chtěl vzít i táta a hrozilo tam reálné uškrcení obou dvou. Koupili jsme Manduku. Originál, novou. Tehdejší investice ve výši měsíční rodičovské mi přišla neskutečná, ale utěšovala jsem se tím, že ji potom výhodně prodáme (haha, máme ji doma doteď, protože jak jsem pochopila, je už zcela „out“). Před 6 lety byla Manduka jediné rozumné ergonomické nosítko. Oproti šátku měla několik podstatných výhod:

  • dala se rychle nahodit i s dítětem,
  • dala se rychle odepnout i se spícím dítětem,
  • větší dítě se dobře nosilo na zádech,
  • a taky začal nosit i tatínek.

V zimě jsem dítě přikrývala čtvercem softshellu, který měl přišity gumičky. Ty stačilo dát za zády do kříže a celé mimino tak bylo schováno za neprofukavou membránou (první fotka a ta červená záležitost na mém břiše). Na nohy jsme pořídili vlněné bačkůrky a časem jsem si do vlastní softshellové bundy ušila i nosící vložku, která se připínala na druhý všitý zip. Bunda se tak dala použít jako nosící, když ale nebylo po ruce dítě, tak z ní byla pořád klasická outdoorová bunda (druhá fotka a ta tyrkysová záležitost). V dnešní době bych si asi jako prvomatka rovnou napsala Ježíškovi o nějaký vymazlený nosící kabát (pod zadek), investice k nezaplacení. Manduka se nám šikla např. v zimních Julkách nebo na Mallorce (odkud jsou fotky). A na cestování obecně.. včetně létání letadlem.

Krosna

Nosící krosnu jsem si trochu vyvzdorovala. Do druhého těhotenství jsem spadla rovnýma nohama dřív, než jsme o něm vůbec začali uvažovat. Představa, že budu odkázána s dvěma dětmi další dva roky jen na „trasy vhodné pro kočárek“ a akční radius 2 kilometrů mě doháněla na pokraj šílenství. Investice do krosny byla doma předmětem vášnivých debat. A to jsem ráda, že nebyl prostor na pročítání komentářů a doporučení v „mamaskupinkách“. Pro mě osobně byla krosna k nezaplacení.. milovala jsem ji!  Ze začátku jedno dítě na břiše, druhé na zádech (dcera teda až tak nosící nebyla.. kočárek jsem u ní využila mnohem častěji). Časem už jedno chodící a druhé nosící. Hlavně bylo kam dát všechny ty věci.

Měla jsem zálusk na Osprey Poco. Posloužila nám excelentně. Sama s dvěmi dětmi jsem se do ní zvládla sbalit na celodenní výlet (pití, náhradní oblečení, plínky, jídlo, foťák-zrcadlovka). Plus stínítko, pláštěnka, seděla skvěle na zádech.

S krosnou jsem výletovala několikrát v Dolomitech (v podstatě od doby, co měla dcera rok), rakouské Alpy, přešli jsme s ní rumunský Banát od vesnice k vesnici (to se nosily ještě obě děti), ale skvělá byla i na skalní města. Nejčastěji jsem řádila v Českosaském Švýcarsku.

Dál po svých

Jakmile chodili oba dva, tak musel synátor ustoupit s nošením mladší sestřičce. Než jsem stihla vymyslet taktiku, jak děti i“odkrosnit“, došla si na to Meda sama. Živě si pamatuju okamžik v Krkonoších, trasa Hotel Javor – Pomezní boudy – Hotel Javor. Cca 8 km. Poté, co jsme vyšli po svých celý ten kopec od Spáleného mlýna k Janovým boudám, koukla nahoře na krosnu a říká: a v tomhle se maminko nosí miminka, že jo? Já už ne, jsem už velká. Byly jí tři roky a 2 měsíce. Ta holka je jednak beran a jednak asi fakt rozený chodec. Od té doby šlape neskutečně a někdy strčí do kapsy i staršího bráchu. Často chodíme na výlety s dalšími dětmi, motivuju jednak jídlem (toho nosím fakt kila), hledáním kešek, sem tam nějakou hrou, atraktivním cílem (dětské hřiště, zmrzka, zvířátka)…

Moje největší „nosící“ vychytávka?

V Ikea jsem si koupila „důchodcovský“ vozík. Na igelit našila pěknou látku a využívám doteď, i když děti nenosím. Na čerstvou zeleninu, mléko a ovoce z trhu, jednou za čas výpravy do města za větším nákupem. Už nám slouží 6 let. Jedinou použitelnou fotku jsem našla při našem výletu na Praděd:

Mohlo by vás zajímat:

rubrika

„S DĚTMI DO PŘÍRODY“

na mém blogu

výpravy do českých hor

i do ALP

 pro rodiny s dětmi

Připoj se k diskuzi Jeden komentář

  • Anicka napsal:

    No teda, uplne jsem omladla o 14 let 🙂 Satek, manduka, krosna. Akorat misto vozitka z ikei jsem pridala lehoucky golfac na harampadi… Ovsem v Alpach chodime s detmi az od te doby, co chodi po svych. Vzdycky jsem ty nosici rodice v Alpach obdivovala i kdyz jsme jich potkali osobne pramalo… Nadherne fotky a krasne projekty. At se dari!

Napsat komentář