Dojmy z Barmy

Měla bych správně psát Myanmar, ale Barma mně tak nějak lépe sedí. Je opravdu tak ještě turisticky „nezkažená“, jak se o ní říká? A měli byste ji vidět dříve, než ji zaplaví davy turistů? Stojí za to odpoutat se od čtyř hlavních turistických center (Yangon, Mandaly, Inle a Bagan) a pustit se i dál mimo místa doporučená turistickými průvodci?
Měli jste Barmu na seznamu „top“ destinací, které chcete vidět co  nejdříve, tak jako já? Ale jak se tam dostat, když  nechcete jen sami na vlastní pěst, ale ani s cestovkou? Ideálně zadarmo? Já měla letos neuvěřitelné štěstí, že se mi ozvala skvělá skupinka klientů, že by se mnou do Barmy rádi vyrazili. Bez ohledu na to, že ani já sama jsem tam nikdy nebyla. Stálo mě to opravdu desítky hodin práce, příprav, plánování programu, kombinování ale vyplatilo se. S osmičlennou skupinou máme za sebou 17 dní v Barmě, kdy ani minuta nepřišla nazmar. Žádné náročné přejezdy, hluchá místa, zlaté pagody byly prostřídány toulkami krajinou a prokládány douškami místního rumu.
Ano, nemohli jsme minout to, co vyzdvihují všichni turističtí průvodci. Protože u „barmského mácháče“ – jezera Inle je opravdu nádherně:
Most U Bein u Mandalay přetéká turisty, ale stejně tam na ten západ slunce zamíříte rovněž:
A Bagan je taková klasika jako procházka po Karlově mostě když zamíříte poprvé do Prahy. Jen počet horkovzdušných balónů nad Hradčany o šesté hodině ranní lehce pokulhává.
Osobně jsem si nesedla z této země na zadek hned po prvních dnech. Po dni v Yangonu jsem si naopak říkala, co tady lidi na té zemi vidí. Na druhou stranu, jak se dostávala pod kůži postupně, už tam zůstala. Pomineme-li ceny za cokoli, které vyrazí dech asi naprosto každému, kdo je poprvé v jihovýchodní Asii, tak absolutně paf budete z místních lidí. Nejde jen o jejich povahu, ale i různorodost:
Ženy z žirafími krky (autentické tak, jak jen můžou být, žádné turistické lákadlo jako  v Thajsku):

Nebo ženy potetované v obličeji několika vzory, dle příslušnosti k etniku (tetované jako malé holčičky zaživa):
Některé umí hrát na flétnu nosem:A všechny se na vás smějí a lákají, abyste si je vyfotili. Zadarmo!

Nesmím zapomenout na mnichy. Potkáte je ráno, v poledne, večer. Malé děti i příjemné starší muže. I ženy-mnišky. Všichni jsou elegantní a důstojní. Vyzařují klid a pokoru.
Barma není zrovna destinací, kam se jezdí trekovat. Hory na severu budou uzavřeny ještě velmi dlouho, přesto lze i téměř týden strávit túrami když ne po horách, tak po kopcích. Trasa třídenního přechodu z Kalaw do Inle je sice velmi profláklá, přesto můžu doporučit. V naší skupině patřila rozhodně k těm nejlépe hodnoceným bodům programu. Krajina není vysloveně dechberoucí, ale na druhou stranu je každý den velmi barevná, neokoukaná a pohladí na duši.
V Myanmaru se pěstuje neuvěřitelná rozmanitost plodin. I jídelníček je velmi pestrý a zdravý. Zjednodušeně se jí cokoli, dochutí se to dobrým olejem a večer usínáte zmoženi z přejezení. Kdo nemusí chilli, ten si ho do jídla nedá. Servíruje se na misce zvlášť.
Podobnost některých záběrů s fotkami např. z rumunského Banátu , nebo obrázky z českých luhů a hájů přes dvě stě lety, je čistě náhodná. 

Největším trhákem akce měl být výstup na nejvyšší dostupný bod Barmy. Mt. Victoria. Třítisícovka. Na tu nejbližší z ČR si s sebou i v uprostřed léta berete rukavice, tady si naopak k tílku a kraťasům pouze přibalíte mikinu. Oblast západně od Baganu skýtá neuvěřitelný potenciál, toulat se tady dá klidně týden jen s batohem na zádech. Dojem z výstupu kazí jen motorkáři, kteří vás za drobný bakšiš až nahoru vyvezou na svých pekelných strojích.
Krajinářsky ale můžu jen doporučit!Jak bych shrnula dojmy z Barmy? Turistů tady opravdu ještě nepotkáte tolik, ale už tady jsou. To se nedá svítit. Barma je autentická. Není dechberoucí, ale je krásná. A upřímná. Zaryje se vám pod kůži a už tam zůstane.
Pokud hledáte i praktické tipy jak do Barmy cestovat, pokračujte zde: