Počteníčko pro všechny, kteří potřebují potěšit své škodolibější já. Ideální zejména pro rodiče malých ratolestí, pro ty kteří proseděli vánoční svátky v teple a suchu a nejvíce pro maminky s více dětmi na krku, kterým připadám někdy „až moc akční“. V rámci udržování dobré karmy absolvujeme s kindrošema už od jejich narození akci „1000 vánočních kilometrů“. Spočívá jednoduše v tom, že na svátky nejezdí nikdo k nám do Brna do pidibytu, ale naopak my objíždíme v autě narvaném až po střechu republiku, protože bohužel všichni příbuzní od nás bydlí fakt daleko. Aby manžel nevyšel z bývalé praxe PPLáka ze cviku, vozíme samozřejmě kupy balíčků tam a zpátky a většinou máme i mnohem větší úspěšnost doručení než na jakou byl zvyklý. Nicméně po pár dnech sezení v autě, pod stromečkem a neptejte se mě kde ještě už mám pocit že se nutně potřebuju vyvětrat a pátrám po náznacích stejného pocitu i u dětí. A většinou je navléknu do zimních kombinéz ještě dřív, než se tento pocit u nich objeví a než děti začínají lízat omítku. Kam jinam zamířit v Děčíně v zimě než na Sněžník?
Když navíc potřebujete splnit minimálně polovinu z požadavků níže?
- túra zabere max. 4 hodiny času (převedeno na koeficient „výletíme s dětmi“ = měří max. 5 kilometrů celkem)
- túra je vhodná pro kočárek
- túra slibuje nejpozději v polovině nějaký opravdu lákavý cíl pro děti (rozhledna je nuda, rozuměj horkou čokoládu v bufetu)
- túru si dle možností můžou trochu užít i rodiče (aspoň tam jsou táto panoramata)
- túru je ochoten absolvovat i tatínek
- túru je možné kdykoli ukončit a vrátit se zpět
- túra nezatíží vyluxované rodinné konto
V praxi takový výlet vypadá zhruba takto: pokud řidiči vozidla nezkazí náladu agresivní severočeští řidiči už cestou na Sněžník (zatímco se maminka kochá přibývajícím sněhem v zimní krajině), zkazí mu ji zákonitě výše parkovného na místě. Nic netušíc dítě č. 1 i dítě č. 2 se podaří po mnoha minutách na několikátý pokus narvat do mikin, kombinéz, nákrčníků, čepic, rukavic a zimních bot (nevíte kdo je učí si začít sundávat právě to, co si zrovna obléká sourozenec?).
Vystoupíte všichni z auta. Pokud dítě č. 1 až doposud lehce spolupracovalo, svou ochotu k výstupu zcela přerušilo při pohledu na dalších dvacet rodin s malými dětmi, které s sebou duchapřítomně vzaly saně a boby. Nemusím asi ani psát, že nic takového se nám z Brna tahat opravdu nechtělo. Nehledě na skutečnost, že by je stejně už nebylo kam dát. Dítě č. 2 zatím bezelstně vyrazí vstříc cíli. Rozhledna Sněžník. Vzdálenost z parkoviště 2 kilometry. Čas 9.30. Po rozhovoru s dítětem č. 1, který by mohla z fleku odvysílat „Katka z Nevýchovy“, se dá do pohybu i po svých i dítě č. 1. V 9.45 jsme všichni tři úspěšně ušli prvních 100 metrů a došli tatínka, který s netrpělivým výrazem ve tváři hypnotizuje mobilní telefon.Dítě č. 1 nezklamalo a jak je jeho dobrým zvykem. po 15 minutách chůze začíná fňukat, že se mu „motají nožičky“. Dítě č. 2 naopak odmítá sednout do kočárku a tvrdohlavě si prosazuje své oblíbené „ťapi ťapi“. Rychlost chůze se snížila na minimální možnou hranici. V 10.00 jsme už vzdáleni téměř 300 metrů od výchozího bodu P (=parkoviště). U osoby T (=tatínek) začínám pozorovat radikální snížení hladiny trpělivosti na kritickou mez. V této fázi přichází na řadu rozhodovací strategie „Stop or Go“. Vyhodnocuji si veškerá rizika (časové možnosti, zásoby potravin a ochranných nápojů, dostupnost cíle, volba trasy a její náročnost) a beru veškerou zodpovědnost na svá bedra. Na dítě č. 1 zkouším nasadit nějakou zaručenou motivační hru („hledej značky“, „sbírej klacíky“, „koulovaná“ atd… matky vědí 🙂 a začínám souběžně vyjednávat s dítětem č. 2.
„Půjdeš do kočárku?“ Ne
„Chceš dělat ťapi ťapi?“ Ne
„Chceš na koníka?“ Ne
Tatínek s dítětem č. 1 se začínají milimetrovými kroky od nás vzdalovat. K úlevě všech dvou dospělých správným směrem. Dítě č. 2 se staví do oblíbené opozice a zařazuje zpátečku. Vyjednávání pokračuje:
„Doběhneme Mikulku“ Ne
„Doběhneme tatínka“ Ne
„Chceš sušenky?“ Ne
„Chceš na koníka?“ Ne
„Chceš dělat ťapi ťapi?“ Ne
„Půjdeš do kočárku?“ Ne
Čím dál více se vzdalující tatínek nasazuje pohled přísný přímo úměrně jeho vzdálenosti od nás. „Tak ji vezmi!“ Vzdám vyjednávání a nic netušící dítě č. 2 zkouším kousek poponést. Akce dle předpokladů vyvolá svou reakci o síle mnoha decibelů. Tatínek vytasí otázku, která patří mezi maminkami v oblíbenosti mezi top ten: „Můžeš s ní prosím tě něco udělat aby tak nevyváděla?“ Nicméně ani během vánočních svátků jsem se stále nenaučila proměnit v růžového jednorožce a seznam možností, jak se hnout z místa v klidu je téměř vyčerpán. 
Zázrakem srovnatelným s příchodem Ježíška nicméně v 13:30 přicházíme pod rozhlednu. Děti technicky vzato stále po vlastních. Cestou se mi navíc daří vyfotit i několik záběrů, které budou na sociálních sítích budit dojem pohodového rodinného výletu. Kladné body.
Děti dostávají slíbenou horkou čokoládu a na všechny další hosty působí velmi vychovaným, spořádaným a roztomilým dojmem. Až do chvíle, kdy nastal čas odchodu a v záchvatu vzteku vytřou v nových tyrkysových mikinkách téměř celou podlahu stravovacího zařízení. Tatínek, posilněn grogem a griotkou, přebírá management přesunu smečky zpět k vozidlu. Notně unavené dítě. č. 2 poutá do kočárku. Řevem plaší veškerou zvěř až k německým hranicím. Tatínek nasazuje tempo blížící se závratné rychlosti 2 km/hodinu. S dítětem č. 1 hrajeme na stopovanou. Trasu návratu sledujeme po sluchu nejen my, ale i všichni okolojdoucí výletníci. Dítě č. 2 k úlevě všech návštěvníků lesa brzo usíná.
Nastává vysněná „rodinná pohoda“ v poměru dva dospělí na jedno dítě. S Mikim kreslíme ve sněhu andělíčky, koulujeme se, schováváme v lese.
Scény jako vystřižené z reklamy na zimní radovánky. 15.10 se vracíme zpět k autu. Večer stahuju fotky, jako mentální relax sepisuju celý tento elaborát a tvářím se, jak jsme si to neuvěřitelně užili. 
