fbpx

Dej mi 10 minut a budu u tebe. Na téhle větě by nebylo nic komického ani bizarního, kdyby ji nevyslovil Kuba stojící asi 3 metry pode mnou v osm hodin ráno. Ve výšce 6 000 metrů nad mořem. Koukám na něj z vrcholu, pod nohama mám změť modlitebních praporků, šlapu po nich nechtěně mačkama. Kde to jen jde jsem zabalená v peří a už dvě hodiny vyhlížím zbytek skupiny.

Slunce už se vylouplo nad hřebeny hor a to, co vidím kolem sebe, je v pravdě nepopsatelné. Fotka sice vydá za tisíc slov, ale tady ani ona nedokáže zprostředkovat vše, co v tuto chvíli vnímám.

Lobuche není moje první šestitisícovka. Mám s sebou ale partu, jejíž výškové rekordy se za poslední týden prakticky denně přepisovaly. Nikdo z nich zatím neměl zkušenosti ani s čtyřtisícovkami v Alpách a s odhodláním sobě vlastním se rovnou vrhli do himálajské výzvy. Teď se všichni za mnou sápou na vrchol a nedokážu odhadnout, jestli jim dochází, co právě dokázali.

Včerejší výstup do high-campu byl ještě plný humoru, expediční stany dalších skupin vytváří fotogenické popředí nedaleké Ama Dablam. Tam budu muset očividně taky jednou v životě vylézt, protože je to opravdu nejkrásnější himálajský kopec, který jsem viděla. Nechcete mě tam příště někdo vzít s sebou?

Není nad večeři až do postele – Nepálci nás nalévají horkým sladkým čajem, se setměním zalézáme do spacáků v erárních stanech a nacpáváme se rýží s čočkou. Čekal snad tady někdo k jídlu něco jiného? Toho čaje bych klidně vypila i hektolitry, ale vidina noční toalety (čurokap na rozdíl od vedle spící Ester nevlastním) mě brzdí u třetího hrníčku. Vybíháme si vyfotit poslední sluneční paprsky a pak naopak rychle naspat co nejvíc hodin, budíček lehce po půlnoci mě dnes odlákal i od večerního čtení.
Vzpomínky ze samotného výstupu se vytratily velmi rychle. Vím, že se mi dýchalo skvěle, šlapalo taky skvěle. Dlouho jsem odolávala tomu navlíknout si i tu ohromnou hřejivou péřovku č. 2 (s jednou jsem rovnou i spala), ale ani pohybem vzhůru se nedokážu zahřát na kvalitní provozní teplotu. Takže bunda putuje z batohu ven a nelituju toho. Pomohla velmi. Ve chvílích čekání na volný fix se snažím vyfotit nějaký ten záběr. Asi to nebude nic moc. Jak to jen dělají profi fotografové? Šel by se mnou někdo do toho, kdybych zařídila kurz focení na šestitisícovkách? No a pak je najednou už jasné ráno a jsem nahoře.

Těžko napsat, jak moc je tento kopec technicky obtížný. Terén rozhodně není chodecký – od poloviny stoupání si připnete žumar na fixní lano a v jednom úseku by se dal výšvih nazvat zcela jednoznačně lezeckým. Na druhou stranu je to jen jeden lezecký kratší úsek a zbytek výstupu zvládnete jen po dvou. Zadních končetinách. Pak k tomu připočtěte nadmořskou výšku, lehké nevyspání z krátké noci v high-campu, fyzickou únavu předchozích 10 dní (kdy jste se sem přes dvě další pětitisícová sedla dostávali pěšky s batohem na zádech) a vyjde vám rovnice o mnoha neznámých.

Nemusíte se hnát do Nepálu jen za tímto kopcem. Už samotný trek přes 3 sedla je fantastický podnik, ze kterého budete žít po návratu ještě hodně dlouho. Obecně z jakékoli návštěvy Nepálu budete žít ještě hodně dlouho. To není obyčejná země – to je srdeční záležitost.

Do Nepálu jezdím pravidelně, několikrát ročně. Pokud byste se chtěli do této krásné země podívat, mrkněte do záložky “nabídka“. Na akci “Trek přes 3 sedla” lze i tento výstup do programu za příplatek zařadit.

Napsat komentář