Mám za sebou osm výživných, nicméně skvělých (což se nevylučuje) dní s belgicko-francouzskou skupinou. Pro ty, kteří mají v budoucnu v plánu strávit nabitý týden v Tatrách, potažmo v Malopolském vojvodství, nabízím ukázku programu, který se mnou, pod taktovkou francouzské cestovní kanceláře Allibert Treking, skupinka absolvovala: (navíc si tímto ulehčuju odpověď na otázku mnoha mých kamarádů „jak bylo“ – posílám odkaz sem:)
Prvotní přílet do Krakowa asi nebudu popisovat (přeci jen to z Francie není do Tater co by kamenem dohodil) – pro nás jej lze nahradit časově efektivnějším pozemním spojením kamkoli severně od Popradu (Nová Lesná, Ždiar …). Což byl ostatně i můj případ. Na rozchození (samozřejmě oficiálně jde o „seznámení s regionem“) jsme druhý den vyrazili do NP Pieniny. Uprostřed července slibovala klasická túra na Tři koruny velmi výživnou frontu na placený vrchol (kdo to očekával, nebyl zklamán). Nicméně fotku s výhledem mají všichni.
Byla bych je vyfotila taky, ale „selfie“ je „selfie“.
Jestli jsem měla posledně problém přeložit do francouzštiny pár vtipů (což znamenalo slovy opravdu vtipy dva), tak s tímhle „gondoliérem“ (napadá vás, jak jinak přeložit slovo „pltník“?) jsem to už fakt nezvládala. Sršel vtipem ještě dřív, než mu vůbec někdo v plti seděl a kadence projevu byla rozhodně mnohem intenzivnější než fyzická práce s pltí. Jestli někdy vyrazíte na Dunajec taky, rozhodně doporučuji dostat se k němu na plť. Jen neberte děti mladší 18 let – velmi tím ohrozíte jejich mravní výchovu. 
Na přechod Tater jsme vyrazilli z obce Ždiar. Hned z rána se nám podařilo parádní safari – přímo přes cestu se nám plazila zmije. Příště doufám projevím víc duchaplnosti a vyfotím ji dřív, než zmizí. Kdo má dobrý zrak, ještě rozezná konec těla v trávě.
Belianské Tatry stále rozvkvetlé. Louka plná rdesna.
A prasetník jednoúborný. Do francouzštiny asi fakt nepřeložitelné. 
Piknik v Širokém sedle. Nad hlavou se nám honí mraky, ale pršet má až o půl čtvrté, tak není důvod si tady odškrtnout povinnou francouzskou siestu.
Vyšné kopské sedlo a výhled na stáda kamzíků. Respektive výhled mají turisté v sedle, já zatím ještě stoupám 🙂
Konečně jsem nelitovala, že s sebou mám jen širokoúhlý objektiv 10-20 mm. Kamzík byl zvědavější než my a tak bylo potom z čeho mazat. 
Sestup a poslední z horských sedel tohoto prvního dne. Kopské sedlo. 
A další závoje rozkvetlých luk.
Ano přátelé, vím že nevěříte. Ale ten „zigzag“ je opravdu náš plán na zítřejší ráno. 
Ve tři hodiny jsme dorazili na Brnčálku. O 15 minut později se strhla průtrž mračen. Což mi přikleplo přezdívku „Madam Meteo“. No myslím že jsme měli i štěstí. Nocleh zde, ráno snídaně a druhý den hurá do sedla pod Svišťovkou!
Statistika druhého rána: pouze 6 kamzíků a žádný svišť. A žádné zmije. A překvapivě až do Skalnatého plesa žádný turista. 
Toho výstupu se děsí každý, kdo stezku zespoda vidí. Není to přitom tak náročné, jak to vypadá. 
Malá pauza v sedle pod Svišťovkou a vyrážíme na Tatranskou magistrálu. 
Stezka se začíná plnit více či méně zdatnými turisty. Nejméně sympatický je asi úsek ze Skalnatého plesa na rozcestí u Zámkovského chaty. Lidi, prosím, naučte se na horách zdravit!
Malá studená dolina. Po obědě na Zámkovského chatě je ten výstup přeci jen náročnější než by jeden řekl. Zvlášť když si polovina skupiny dala guláš a druhá polovina halušky. 
Spíme na Téryho chatě. Večeře v podobě guláše (pro mnohé už druhý guláš tohoto dne) je v šest hodin, což je pro Francouze teprve čas na odpolední svačinku. No ale co nadělají, že? V osm už všichni chrní.
Poslední den vyrážíme na nejnáročnější úsek jejich přechodu – Priečné sedlo, Prielom a Poľský hrebeň. 
V polovině července už je Priečné sedlo bez sněhu. Myslím, že fantazie každého z mé skupiny nebyla dostatečně otevřená tomu, co si představit v Tatrách pod pojmem „náročnější přechod přes sedlo“. Nicméně odhodlání bylo silnější než obavy při pohledu na skalnatou stěnu.
Při výstupu jsme potkali asi 8 dalších turistů. Třeba dva Finy, kteří očividně netušili do čeho jdou. Další jejich plán přes Prielom na Sliezský dom jsem jim velmi snadno rozmluvila. 
Vysvětlí mi někdo, co je to za novou módu, chodit v Viva barefoot takovýmto terénem? A že jsem lidí v barefoot botách nepotkala zrovna málo!
Sestupujeme ke Zbojnické chatě. Jsme zde na konec dřív než jsem čekala, takže piknik rozkládáme až pod nástupem do Prielomu. Odhodlání do dalších dvou sedel zajištěných řetězy je podstatně menší než bylo ráno, ale nakonec jej přebíjí zvědavost a koneckonců i ješitnost, zvládnout program dle původního plánu.
Sedlo Prielom. Je potřeba nadále udržovat hladinku adrenalinu dostatečně vysoko, nejsme zdaleka v cíli.
Doslova nezměrná radost z výstupu do posledního sedla. Poľský hrebeň, tedy poslední sedlo. Séverine a Ludovic běhají jako hobby maratony (doslova létají za těmi nejznámějšími po celém světě), ale tatranské cesty zajištěné řetězy dodaly jejich cestovním dobrodružstvím zcela nový úhel pohledu. 
Kolektivní foto aneb kyž se podaří euforií nakazit celou skupinu. Jak zkonstatoval Ludovic, otázkou dnešního dne jednoznačně bylo „A budou tam ještě řetězy?“. A časem si na ní dokázal 100% odpovědět sám 🙂
„Cílová“ rovinka celého přechodu. Sestup Velickou dolinou až k Sliezskému domu. Abychom si ještě nastřádali nějaké kilometry, tak jdeme pěšky až do Polianky (12,5 € za svoz ze Sliezského domu je dost i pro západní turisty). Celkový souhrn posledního, třetího dne: 3 náročná horská sedla, 23 kilometrů, nastoupáno 900 výškových metrů, sklesáno 1 800 metrů. Vše za méně než 9 hodin se skupinou, jejichž průměrný věk (nepočítám-li dva mladé maratonce) je 60+. 
Poslední den na Slovensku se nese ve znamení „odpočinkového“ programu. V prielomu Hornádu jeden zjistí, jak je pojem „odpočinkový“ relativní. Zatímco někteří si užívají nejfrekventovanější tůru celého Slovenského ráje, jiní prožívají další perné chvíle své dovolené. Ano, opět ty řetězy.
Nejosvěžující část dne: Kláštorná roklina. Rtuť teploměru klesá k příjemným 25 stupňům.
Velmi neprozíravě jsem slíbila, že poslední řetězy budou v Slovenském ráji! Na ty, které pomáhají po klouzavém chodníku slézt ze Spišského hradu, jsem naprosto zapomněla. Díky tomu teď vnímá 6 cizinců Slovensko jako zemi, kde se děti už velmi útlém věku vyhánějí do hor, aby utužily svou chrabrost a potlačily veškeré projevy strachu z výšek.
V sobotu ráno jsme opustili Slovensko a zamířili zpět do Krakowa. Postupně všichni odlétají jednotlivými lety do Belgie a Francie a já frčím zpátky osvobodit babičku ze spárů mých dětí a hurá na Vysočinu, na lezecký tábor!
