V Rakousku posuzují tři úrovně skialpinistů – začátečník, středně pokročilý a zkušený. Přičemž, abyste mohli být považováni za zkušeného skialpinistu, musíte ročně našlapat na lyžích více než 40 túr. Což se asi pro mě stane navěky nedostižnou metou. Na druhou stranu se letos se svými 18 dny na sněžnicích dotýkám pomyslné hraniční čáry mezi středně pokročilým a zkušeným sněžničářem a zatímco lezecké cepíny v zimě spíše zahálely, investice do kvalitních horských sněžnic se rozhodně vyplatila.
Hlavně si račte všimnout, jak mi sněžnice ladí s bundou 🙂 to je samozřejmě na horách to nejdůležitější
Pokud se vám nechce pročítat řádky níže, zarolujte si až na konec stránky. Myslím, že pár záběrů bude mluvit za vše a jakýkoli komentář k fotkám už bude zbytečný. Tímto jsem si odepsala všechny čtenáře a můžu začít datlovat naprosté bláboly.
Kdybyste si nějakou chytrou mašinkou protřídili texty různých cestovních kanceláří, tak byste dostali zajímavou statistiku toho, co můžete po výstupu na jakýkoli krpálek očekávat:
- z 25 % budete odměněni výhledy nezapomenutelnými
- 25% budou tvořit výhledy panoramatické
- 35 % bývají výhledy dechberoucí
- a zbylých 15 % tvoří superlativa jako fantastické, nádherné, impozantní, atraktivní, grandiózní nebo spektakulární. Ještě že je ta čeština tak bohatá.
Když jsem psala text k zájezdu Dolomity na sněžnicích, tak jsem samozřejmě pár těchto zaručených výrazů také použila. Nešlo ale rozhodně o reklamní pozlátko – šest statečných, kteří se se mnou odhodlaně každý den hnali 1000 výškových metrů na dolomitské věže a vrcholy, by mi určitě dalo za pravdu, že všechny tyto výhledy jsme 100% měli!
Uznejte sami? Kolik přízvisek byste tomuto výhledu dali vy? Sestup z Pico di Vallandro
Úkol číslo jedna každého zájezdu zní jasně: udělat všem z akce nezapomenutelnou dovolenou, ideálně tak, ať na ni všichni vzpomínají v dobrém. Protože ale kvalitních fotek zanícených sněžničářů není stále dost, nemalou důležitost bylo třeba přiklonit i fotodokumentaci, pár reklamních záběrů nevyjímaje. Tímto ještě jednou všem děkuji za tu trpělivost, kterou při focení se mnou měli – vím, že ne vždy jsem měla jednoduché požadavky, ale uznejte, že snímky stojí za to. A pro nezasvěcené – krásně vystihují i pohodovou atmosféru, která celé akci vládla.
Táák – levá nožka nahoru, obličej na jihozápad a usmívat se!
No, tady už nám to Milan na kraji trochu neustál…
Úkol číslo tři pak je vytěžit ze všeho maximum – což jde naštěstí při krásném počasí a krásném světle snadno. Tedy nejenom celý den šlapat jako o život, ale taky si pořádně vychutnat ta panoramata. Ale to už jsme zase u těch výhledů.
Co může tady člověku chybět k pocitu dokonalého blaha? … v ruce šálek s cappucinem, za zády Tre Cime di Lavaredo.
Zkrátka a jednoduše příští rok nemáte nad čím váhat, zimní dovolená se dá prožít různě: v lyžařském středisku na dřevěných prkénkách hoblováním svahů nahoru a dolů, na běžkách na Vysočině, v Jeseníkách nebo Beskydech nebo taky zavřeni doma za pecí a hudrováním nad dlouhou zimou s výmluvou, že neumím lyžovat a bojím se jízdy z kopce. Nebo si půjčíte lehké sněžnice, pojedete do Toblachu a několik dní budete lapat po dechu – ne z té fyzické námahy (i když si přiznejme, že bez minimální kondice to taky nejde), ale z té nepopsatelné nádherné zimy, které dodávají Dolomity obzvlášť silné kouzlo. Nebo je to naopak a zima dodává nepopsatelné a silné kouzlo věžím Dolomit?
Můj oblíbený záběr na závěr! Tahle fotka se mi prostě líbí moc.
[nggallery id=48]
