Ačkoli bych se nenazvala zrovna extrovertem, moji oblíbenou činností, zejména na dlouhé zimní večery, které nejde trávit pod hvězdami a pozorování oblohy, bývá promítání fotografií a zážitků z cest. Veřejné vystupování, ať už pro jakékoli publikum (žádné soukromé promítáníčko doma na zeď obýváku) Ať už jsou to nadšení cestovatelé v klubech, domovy důchodců, školy, obecní úřady, knihovny. Nejspíše mi malá dávka exhibicionismu musela být dána do vínku. Ostatně i drtivá většina ať už pravidelných nebo nepravidelných čtenářů těchto stránek mě poznala právě skrz různé cestopisné besedy, festivaly či jiná promítání pro veřejnost.
Nepál – tento snímek z besedy „Cesta k Dhaulagiri“ mám ze všech nejraději. Foto: Martin Komornik (teda pro upřesnění, nemám na mysli snímek z festivalu, ale radu pro cestovatele v turistickém centru v Kagbeni)
S rozvojem digitální technologie ve fotografickém průmyslu se počet nadšených cestovatelů, kteří se rádi a ochotně podělí o fotky z dovolené, rozrostl do enormních čísel. Není nic jednoduššího než na jakémkoli výletu cvakat a cvakat a pak už jen poskládat fotky do uceleného souboru, pilovat jazykový projev a také veřejně přednášet. Hovořit v tomto směru o konkurenci by bylo zcela scestné, nicméně jistě mi dáte zapravdu, že doba jde rychle kupředu. Zatímco kdysi se skloňovalo po celé ČR jen pár jmen, dnes jen v Brně každý týden můžete navštívit 5-10 cestovatelských besed.
O to příjemnějším a milejším překvapením byl pro mě email, který se už vloni objevil ve schránce. Pozvánka na festival Hory a město do Bratislavy. Největší slovenský outdoorový festival! Naprostá paráda a samozřejmě to lehce pošimralo i mé dívčí ego. Protože se bohužel akce kryla s termínem plánovaného přechodu Haute Route na skialpech, s lítostí jsem odmítla a tajně doufala, že se ještě někdy bude podobná nabídka opakovat. A bingo! Letos vše klaplo a tak jsem ve čtvrtek po práci po dálnici odfrčela směr Bratislava.
K festivalu patří i doprovodný program. A co by to byl za doprovodný program bez výstavy fotografií? Mimochodem Marie a Mária – fantastická dívčina, s níž se známe už více než 10 let. Foto. Vlado Kuric
Během let, kdy promítám, jsem už byla hostem na nejednom festivalu, nicméně vždy jen v Čechách a na Moravě. Můžu tedy srovnávat. Kritizovat bývá snadné, pochválit ale už umí málokdo. I přesto bych ráda zapěla ódu na festival, jelikož tento, od A až do Z, ve všech směrech předčil má očekávání.
Úvodní entrée v ohromném nákupním středisku na periferii Bratislavy pro mě bylo lehkým peklem. Parkování a kilometrový pochod nákupní galerií mě lehce zviklával, jestli akce s názvem „Hory a město“ a nablýskaný pozlátkový komplex nejsou jen špatným vtipem. Jakmile jsem se ale dopátrala multikina, začala pohádka o Alence v říši divů. Zcela objektivně mohu říci, že jsem zatím lepší organizaci festivalu nezažila. Od příjemné péče organizátorů (hned po příchodu se vás ujmou, nabídnou občerstvení, teplou večeři, ubytování, promítání je honorované a cestovné proplacené), přes organizaci programu (vše přesně načasované, bez prodlev a zpoždění, skladba programu má hlavu a patu, témata krásně navazují nebo se doplňují, k dispozici je technik, kterému stačí dát USB disk) až po sály plné diváků, kteří byli vzhůru i v takových nočních hodinách, kdy já zákonitě v pohodlné sedačce usínám.
Se mnou Soňa Oravcová z organizačního týmu. Sympatická žena! Foto: Vlado Kuric
Tento krátký text měl být hlavně poděkováním organizátorům. Za pozvání a atmosféru, ve které jsem se i přes multiplex a davy lidí cítila opravdu příjemně. Ráda doporučím věci, které jsou dělány dobře, s nadšením a elánem. Pokud byste si příští zimu mohli vybrat jen jednu kulturně-outdoorovou akci, kam se zajet podívat, tak do Bratislavy to není zas až tak daleko.
Od podzimu budu opět ve schránce vyhlížet pozvání.
Foto: Vlado Kuric
