Jsou okamžiky, kdy mi přijde sms a dočtu se, že v Alpách došlo k dalšímu neštěstí. Hlavně poslední dobou se zdá, že Češi neštěstí na horách téměř přitahují, což bylo inspirací pro publikování pár statistik a čísel. Takže tentokrát žádné fotky z cest a půjde hlavně o informativní text.
Začněme Čechy letos v zahraničních horách: v zimě nehoda v Tatrách (následky této nehody se zcela jistě promítly i do nových opatření, která vydala Horská služba – k nahlédnutí zde), na jaře na zajištěných cestách v Solnohradsku (Seewand klettersteig – klukovi jsem ve čtvrtek před nehodou přitom zajišťovala Alpenverein, podrobnosti např. na lezci hledejte zde), aktuálně v červenci Češka v Postalmklamm – novinářské info nevalné kvality např. zde). Nebo i u nás nedávno v Děčíně ferratista na zajištěné cestě, který se nejistil.
Záchranná služba v Hallstattu informuje o Češích, kteří s vidinou opravdu mizivého počasí nalezli do nasněžené stěny a zajištěné cesty obtížnosti E!!
Před dvěma týdny se mi dostal do zorného úhlu pohledu odkaz na článek, kde má autor očividně také posunuty bezpečnostní standardy do červené výseče. Autor v něm původně uváděl, že jím popisovanou zajištěnou cestu obtížnosti B/C lze překonat „nasucho“, tedy bez jakéhokoli jištění (žádný ferratový set, helma atd). Nejsem častým přispěvatelem internetových diskuzí, nicméně mě toto doporučení lehce nazvedlo ze židle. Z vlastní zkušenosti vím, že řada účastníků ferratových kurzů, kteří s tímto druhem horských aktivit začínají, má opravdu svůj strop na ferratách obtížnosti B/C a bez doprovodu by si na ně sami netroufli. Dokážu si představit nicneznalé čtenáře, kteří o tom, co je to zajištěná cesta, nemají ani páru a tak se vesele vydají do míst, kde ničím nevybaveni díky informacím tohoto „novináře“ můžou ohrozit nejen sebe, ale i okolojdoucí.
Zareagovala jsem přímo mailem určeným autorovi – na základě mého upozornění lehce pozměnil formulaci, a to takto: Obtížnost kolísá mezi stupni B a C, nejde tedy technicky o nic zásadního, proto se při nástupu na řetězy a žebříky doporučuje alespoň ferratový set. nicméně v soukromém emailu mi napsal, že na tom stejně nic nebezpečného nevidí a že úrazovost chodců na silnici se ročně mnohem větší než úrazovost lezců na ferratách a pokud jde ráno někdo po ulici do práce, taky si nebere skafandr. A že MUSÍM (ano, psáno velkými písmeny) dojít logicky k závěru, že přecházet ulici je mnohem nebezpečnější než šplhat po horách. Nechala jsem to již bez komentáře. Asi mu pošlu jednu helmu jako poděkování za ochotu se mou poznámkou zabývat.
Shodou okolností jsem ve stejnou dobu obdržela rakouskou ročenku analyse:berg, kterou si jako instruktor Alpenvereinu můžu předplatit a která není ničím jiným než suchými statistikami o nehodovosti v Alpách (v letním a zimním období). Text samozřejmě tedy nebude z mojí hlavy, ale protože mám tento druh informací ráda, ráda se o ně i ve stručnosti podělím (obrázky jsou převzaty z ročenky): Statistika vyšla pro období listopad 2012 – říjen 2013, tedy loňská sezóna (čísla letošní budou k dispozici logicky tedy za rok). Údaje, ze kterých vychází, pocházejí z hlášení horské služby, horské policie, horských četníků a tak dále. Pokud jste si tedy v Alpách vymkli kotník, ale dopajdali jste sami na chatu a svezli se lanovkou do údolí, tak tady zahrnuti nebudete. Je možné, že skutečná čísla zraněných budou ve skutečnosti vyšší. Ale k věci – v Rakousku bylo tedy evidováno 309 úmrtí v horách, 6 995 zranění a celkově 7 734 nehod (úrazů). 
Co se týče horských disciplín, blíže hovoří tabulka (zahrnuty jsou letní i zimní aktivity a zároveň porovnání obětí z předchozích let). Nejvíce zraněných bylo v loňském roce při klasické turistice a VHT, za nimi se drží s vysokými čísly lezení, zajištěné cesty, případně horské kolo (úrazy i úmrtí). V zimě je jednoznačně nejnehodovější aktivitou lyžování. 
Pokud bychom se podívali na jednotlivé spolkové země, nejvíce neštěstí a úrazů je evidováno v Tirolsku (46 obětí, což je ale vzhledem k charakteru terénu očekávaný údaj – pro srovnání s Vídní – 9 úmrtí, kde nemůžeme hledat žádné velehory a tedy zde číslo je logicky poměrně nízké). Obecně ale autoři statistiky konstatují, že dlouhodobý průměr bývá ročně kolem 300 smrtelných neštěstí a ačkoli se toto číslo vloni mírně překročilo, ročně roste také počet nadšenců do horských disciplín a v horách se pohybuje více a více horalů, tudíž vnímají finální číslo spíše pozitivně.
Statisticky se rovněž zpracovává národnostní složení, tedy jednoduše řečeno, z jaké země postižení pocházení. Až na jednu výjimku (Jihoafrická republika) byly všechny smrtelné úrazy u příslušníků evropských zemí – konkrétně Rakušanů (nadpoloviční většina, 64 %), Němců (25 %), případně z dalších evropských zemí. Česká republika zde má 5 obětí neštěstí v horách.
Poslední dva grafy se ještě podrobněji věnují obětem (graf první) a zraněním (graf druhý) vzhledem k provozovaným letním aktivitám v horách. Jak už jsem uvedla i výše, nejvíce nehod i smrtelných úrazů je evidováno u turistiky a vysokohorské turistiky, následovány výrazně lezením a pohybem po zajištěných cestách, u úrazů se ještě přidávají horská kola.
