Aneb jak jsem rozšířila své lektorské dovednosti o lyžování s dětmi (dvěma). Znáte to – dítě odkojíte, odplenkujete, naučíte mluvit a přijde doba kdy začnete zkoušet celou škálu drazších sportovních náčiní než je plastové odrážedlo. Po prvních krůčcích na bruslích (jestli se půlhodinové povalování těla na ledě dá takto nazvat) Miki seznal, že to vyzkouší později (cituji “tžeba až mi bude deset”) a tak jsem při našem týdenním výpadku do Beskyd krom jeho lyží preventivně přibalila boby. Dávala jsem mu jako optimisticky naladěná matka tak půlhodinu než lyže taky odloží pro jistotu až na druhou dekádu svého života.
Nehledě na to, že jsem s sebou vzala děti obě. A plán byl jasný-dopoledne stavění sněhuláků, utahání Medy a při jejím odpoledním spánku tu hodinku Mikiho na lyžích udržet.
Šla jsem na to od lesa. V klidu jsme si první den ošahali vlek, omrkli lyže a jen se tak šoupali po svahu tam a zpátky.
Meda na bobech, Miki na lyžích, já v botech. Neřešte garderobu, žádná módní policie na svahu nečíhala a žlutá čepice byla pro absolutní začátečníky jako poznávací znamení. Kupodivu večer zazněla formulka, kterou jsem rozhodně nečekala: „zítra chcu znova maminko!“. OK, nějak to tvoje supermatka rozhodně vymyslí Miki! A fakt si tento týden zalyžuješ. 
A ano – zbytek týdne se nesl v jednoznačném režimu. Dopolední hrátky a procházka s oběma zároveň, oběd a potom hurá na svah. Meda si dobrovolně sedla v kočáru do fusaku a koukala na nás tak dlouho, dokud nezabrala. Přiznávám (a teď dál ať biomamky nečtou), na pultík kočárku jí stačilo vysypat půl pytlíku mikropiškotů z Lidlu. Hodinu je žužlala, pozorovala bráchovo plácání na svahu a pak zabrala. Vzbudila se intuitivně ve čtyři, když zavírali dětský svah. Kočárek v dětském skiareálu prý ještě neměli, ale naštěstí jsme nemuseli na něj kupovat extra vstupné. 
Maminky, které to chtějí zkusit jako já (čili v přesile 2 na jednoho) počítejte s tím, že dovolená to rozhodně nebude. Táhnete se s dvěma dětmi, dvěma páry lyží, kočárem, svačinkami, plínkami, boby, helmou, chráničem páteře (díky sousedovi Tondovi, který nám jej věnoval, musel chránič jet s námi). A na sociální sítě hážete fotky z pohodové lyžovačky. 
S Mikim jsme tak poctivě každý den dvě hodiny odpoledne lyžovali. Jsou mu tři, jsem nadšená z toho, že ho to baví, zvládl sjet mírnější svah sám, ruce na kolínkách a dole zabrzdit. A jsem nadšená, že jsme si každé to odpoledne užili spolu. Zatáčení si necháme na další rok. 
Dodatek na závěr: nemá smysl jezdit s malými dětmi do Alp. Zůstaňte na českých kopečcích a užijete si to stejně!
