Via ferraty

Ferraty na Gran Canarii

Od 19.5.2019 Listopad 11th, 2019 Bez komentářů

V rámci rodinné dovolené na “Kanárech” mi to nedalo, nemrknout i na zdejší zajištěné cesty. Ferraty na Gran Canarii jsou oproti zvyklosti českých alpinistů trochu jiné. Zatímco v Alpách se původně stavěly zajištěné cesty kvůli dostupnosti horských vrcholů, na Canarii se stavěly od začátku čistě pro zábavu, ve skalních stěnách, které často na žádný vrchol nevedou. Nenechte se zmást lákavými texty místních cestovních kanceláří, že se zde používají špičkové technologie s nejnovějšími materiály. Leda že by “špičkové” bylo odvozeno od “špičky” (např. kaktusu nebo ukončení některých ocelových lan). Každopádně když se ponoříte do řady webových stránek o Gran Canarii, najdete zde celkem 12 zajištěných cest. 

V jakém jsou stavu? Jsou lezitelné? Stojí to za to? Čtěte dále:

Jištění bývá francouzského typu, některé ferraty nejsou udržované a přístupové cesty bývají zarostlé kaktusy. Nebo jsou celé cesty už zrušené. Na druhou stranu, jsou i cesty, kvůli kterým by se sem stálo vypravit – např. aktuálně nejtěžší zajištěná cesta světa – Extraplomix. Rovnou avizuji, že jsme se na tuto nejeli ani podívat, tedy jsme ji nelezli. Děti měly přednost. Příště. Vyzkoušeli jsme zato jiné, u kterých zůstanou zážitky na dlouhou dobu poměrně silné (méně už pozitivní).

“Cactus trip”
Dvě kratší, ne příliš obtížné zajištěné cesty, jsou nedaleko Las Palmas, na severu ostrova. Bienmesabe a Robenreford. Dokonalá náplň na volné odpoledne. Nicméně shrnula bych to asi takto: lokalitu nakonec nějak najdete. Parkoviště po obkroužení řady kruhových objezdů taky. Nebylo jich zas tolik, aby děti začaly v autě blinkat, takže dobrý. Časový přesun parkoviště – ferrata taky nebyl špatný. S mrňousama ve výsledku pouhých 10 minut. Tady veškerá poetika ale končí. Nástup (tedy spíše sestup k začátku zajištěných cest) je zarostlý tak, že jedinou možností je prodrat se houštím ke konci jedné z ferrat, tou slézt dolů a pak se prodrat naopak kaktusovým pralesem k začátku té druhé. Pokud máte s sebou děti, tak budete partnera téměř nadnášet pohledem, aby obě cesty našvihal za 15 minut celkem. Jediné místo, odkud je na ferraty jakžtakž vidět, je nechutný smeťák s výhledem na širokou rychlostní komunikaci. Kde musíte nějak děti zabavit, než se vystřídáte v lezení a hlídání. Vysvětlovat, proč nemají šahat na plesnivé plyšové medvědy, je po čase beznadějné. Když se konečně dostanete na ferratu i vy, zjistíte že cesta má rozhodně roky své slávy za sebou. Jištění není udržované, místy chybí jistící ocelové lano.  Lezete jen po kramlích a celou dobu ve vertikálním směru přemýšlíte jednak nad tím, který šílenec na tomto místě vůbec kdysi ferratu vymyslel a jestli se najde vůbec ještě jiný blázen, který by si ji sem zajel vylézt. No, mám odškrtnuto a přemýšlím, které cestovce nabídnu akci “ferraty na Gran Canarii”, kde by tyhle dvě byly hlavním tahákem. Ale nebojte – sem bych ani v největším záchvatu škodolibosti nikoho neposlala.

Pro inspiraci:
Pokud to s výpravou za zajištěnými cestami Gran Canarie myslíte vážně, tak si klidně smetištní ferratky vyzkoušejte. Raději si ale dejte do hledáčku krom Extraplomixu a ferrat u Las Palmas ještě tyto cesty:

  • Alquimía (pěkně propracovaná webová prezentace ve španělštině), ohledně info mrkněte spíše zde
  • Amor Cocodrilo.  (u Tasarte)
  • Jesús Beitia (tady se informace různí – zdroje roku 2018 ji uvádějí jako průchozí, dle komentářů z jara 2019 je aktuálně zavřená!!! každopádně je to v oblasti El Berriel, kde je i Extraplomix, čili lze dojet, omrknout a uvidí se)
  • Via cordata Telarana (opět v Berriel, nicméně není bůhvíjak odjištěná = nutnost vlastního lana, nejedná se vysloveně o zajištěnou cestu via ferrata, ale o cestu kterou si musíte lanem dojistit = via cordata. Lépe to pochopíte z videa, když si rozkliknete odkaz)
  • Via cordata las Maguadas (u Tejedy, jelikož se jedná opět o “via cordata”, je zde nutné mít vlastní lano, kterým si cestu odjistíte!)

Vygůglili jste si i další zajištěné cesty? Na tyto aktuálně zapomeňte:

  • Baviera (aktuálně není zajištěna ocelovými lany, ale jedná se o lezeckou skalní oblast s nutností vlastního jištění)
  • La Guagua (již několik let zavřená)
  • Primera Luna (na provoz zajištěné cesty chyběly finance, jištění je odstraněné)
  • Mirando al mar soñé  (tvářila se jako velmi působivá ferrata hned nad mořským příbojem, aktuálně chybí jištění – nelze tedy lézt)

U Mirando al mar jsme strávili pěkné dopoledne, vypadající zhruba takto: dvě děti v autě, očekávajích působivý výlet na minimálně to nejlepší dětské hřiště celých Kanárských ostrovů. K tomu dva dospělí, očekávající konečně lehce adrenalinové dopoledne v rámci rodinného programu. Adrenalinu se nám dostalo dosytosti. Už jen při sjezdu z dálnice k údajnému nástupu na zajištěnou cestu (výjezd na dálnici rovnou z banánové plantáže se hned tak nevidí). Sjedete několik set metrů po prašné cestě mezi foliáky plnými banánových palem až na plochu, která může být stejně tak dobře přírodním parkovištěm jako skládkou s odpadky. GPS lokalizuje správnou pozici, děti se nadšeně hrnou z auta a vy se je snažíte nějak držet v dostatečné vzdálenosti od strmých útesů. Manžel startuje v plné “ferratové polní” po útesech dolů a následně několik desítek minut téměř nemění pozici, než se rozhodněe opět vylézt zpátky k autu a nepoužitou ferratovou výbavu ze sebe sundat a odložit do kufru. Vy si ošleháni severním větrem vyfotíte jen seshora pár zbytků ocelových lan a kotvících bodů, které zde kdysi opravdu sloužily jako zajištěná cesta. Je čas oběda, půl dne v podstatě “v čudu” a pokud vám banánoví plantážníci nezamknuli mezitím výjezdovou cestu zpět na dálnici, můžete se směle s drzostí Španělům vlastní vmísit do výživné dopravní zácpy. A mezitím v hlavě konstruovat pro děti věrohodnou historku o pirátech, kteří zaručeně museli tyto útesy navštívit, jinak bychom sem přeci nejezdili.