Skip to main content
Nejrásnější hora světa. Nejfotografovanější. Matka s perlovým náhrdelníkem. Když jsem poprvé viděla na obrazovce mojí šéfové v kanclu, kde jsem kdysi pracovala, AmaDablam, vůbec jsem netušila, co je to za kopec, kde leží a co na něm kdo vidí. Než jsem ho viděla na vlastní oči. Je to magie. Přitahuje. Touha dostat se na vrchol byla tak silná, že jsem tomu neodolala. Text je to dlouhý, vytažený z mého postování o výstupu na sociálních sítích. Komentáře vítány! Díky všem ještě jednou za podporu!
AmaDablam: díl 1: … k první sněhové perle
V Namche se loučím s mojí českou skupinku, kterou jsem sem doprovázela. Oni míří ke Gokyu, já druhým údolím směr AmaDablam Basecamp. Subinovy stany agentury 14summits znám už s loňského Himlungu, tak tuším, že mě čeká horká čokoláda a stůl plný dobrot. Co jsem ale nečekala, tak v půlce října sníh ve 4650 mnm. Celá podzimní sezóna je letos nějaká poblázněná. Míjím se v táboře s Japonci, ale než si stihneme vyměnit úsměvy a sušenky, oni mizí dolů. Jsem tady sama, s partou věčně vysmátého nepálského personálu 🙂
Můj expediční duffle z Lukly dorazí tak odhadem za den až dva, čili mrazivá noc ve stanu v mém cyklospacáčku byla trochu výzva. Ráno den jako na pohlednici: azuro, slunce, lítající vrtulníky a já si říkám, že není čas ztrácet čas. Den po příchodu do BC vyrážím kvůli aklimatizaci aspoň do C1 (jsem si myslela). Zpětně se ukázalo, že C1 ještě není „jednička“, ale nějaký předsunutý výškový tábor, nicméně 900 výškových nahoru a dolů považuju ten den tak za akorát, abych měla pocit, že pro to něco dělám a konečně si po 4 dnech dopřála lehký „restday“.
Odpoledne konečně dorazil teplý expediční spacák – takový ten, co se fakt nevejde do 40l batohu, ale dá ti zapomenout, že venku je minus deset. Ještě přepakovat, zkontrolovat mačky i počet karabin a další den vyrážím, už s plnou polní a s Ramen (nepálský parťák, se kterým chci na kopec lézt, ať nejdu sama, dodaný mi rovněž Subinovou agenturou) na první rotaci, s přespáním zase o něco výš.
Rotace
Rotace: to není, že v basecampu nudou obcházím stany po směru ručiček a zkoumám, který má nejlepší karimatku. Znamená to vynést si věci nahoru do výškových táborů, tam si tak trochu v noci promrznout, nechat tělo, ať si na to zvykle … a demotivačně zase hurá zpátky dolů. Taková malá mentální výzva: znovu a znovu šlapat stejnou trasu a tvářit se u toho, že pohodinda a dovolená 🙂 Cesta z BC do C1 je 1290 výškových metrů. Dopolední svižná procházka, při které se díky almaře na zádech bořím po kolena ve sněhu.
Když se mnou jde i Ram a učí mě nepálská slovíčka, je to hned veselejší. Nepálskou slovní zásobu mi rozšiřuje bohatě :). V C1 posvačíme, uvelebíme se v úžasně křivém stanu (výraz rovina se od 5000+ vytratil) a nalehko vyrážíme ještě výš, do C2.
Polední slunce, suchá sákla, 6000 mne a nádherné lezení. Překvapivě stačí stále trekkové boty, takže mačky zůstávají v C1. Díky fixním lanům konečně chápu, proč se Ama Dablamu říká nejvýš položená ferrata na světě.
V C2 si dáváme výživu šampionů (rozuměj Coca-Colu a Snickers… kdo zažil Nepál, pochopí 🙂 a slaňujeme zase zpátky, do C1. Spát budeme v 5 800 metrech. Z rozepnutého zipu stanu fascinovaně pozoruju trasu k vrcholu… už to začíná v hlavně hlodat. Vylezu to, pane Lorenz? Děvče, zklidni hormon!
Ráno balíme jen nezbytnosti, hlava nebolí, spala jsem jak nemluvně. Necháváme věci v C1 a nalehko hurá zpátky do basecampu. Následující dva dny:
☕ cca 3 litry kávy
📚 4 knihy od Joty
🧠 milion výpočtů „kdy to teda sakra zkusit?“
Předpověď počasí v podstatě nedává moc šancí na vrchol. Buď silný vítr, nebo ještě hůř, silné sněžení. Honza a Daw mi střídavě posílají na dálku předpovědi, rady, konzultace, timing. Oba už nahoře byli a je to pro mě cenná pomoc. Nakonec 25.října ráno vyrážím… 10 dní poté, co jsem dobral antibiotika a 11 dní poté, co jsem přistála v Kathmandu. Rychloaklimatizace, kterou prosím vás rozhodně takto neplánujte ani nezkoušejte!
Na vrchol
Po dvou dnech odpočinku vyrážíme zase nahoru. Tentokrát o dost lehčeji. Jsem fakt ráda, že tu trasu do C1 už jdu naposledy, potřetí mě to už vysloveně nebaví a jen pocitově odkrajuju metry.
Co naopak baví velmi, jsou ty lezecké úseky mezi C1 a C2. Až na to, že na zádech plná polní. Se to samo z C1 do C2 nedoneslo. Přidává se k nám Lhakpa, který pro agenturu a další klienty postaví (=rozuměj vyseká do sněhu a zajistí lany) jeden stan v C2. Dámy, mít 2 Nepálce na noc ve stanu je dívčí sen. Jsou opravdu pečující. Jakmile se ve spacáku otočím, oba dva okamžitě vystředí a vyděšeně se ptají „Are you OK Didi“? Takže skoro celou noc nespím, ale ne kvůli výšky 🙂
Shodnout se na času, kdy vyrazíme z C2 na vrchol, malé diplomatické drama. Padaly návrhy od 22.00 po 4.00 ráno. Rozsekl to na dálku Subin telefonátem z Kathmandu. 0:30 vstáváme, 1:30 opouštíme stany.
Jak už jsem psala – AmaDablam je vysokohorská ferrata, celou dobu se jistíte jumarem a sklon svahu je kvalitně vertikální. Mix, led, skála a pak už jen tvrdý sníh. Nejtěžší je předejít ty, kteří jsou pomalejší než vy. Místy je jen jedno lano. Zima jak v mrazáku. A vítr opravdu není vánek. Fouká fest. Má to vůbec smysl? Neotočit to? Rozednívá se. To by byly nádherné fotky. Kruci. Myslím na kraviny. Na sluneční paprsky si teda budu muset ještě krutou chvíli počkat. Nekonečnou. Ukrajuju výškové metry. Kolem nás se sem tam točí vrtulník. Jeden vidím přistávat na plošině, kde stojí C3, třetí výškový tábor.
9:00 se nečekaně vyloupneme přes hranu a vidím vrcholovou vlaječku. Hustý. Jako fakt hustý. Jsem nahoře. Matka s perlovým náhrdelníkem. Kdo jste ten kopec viděli, chápete moji euforii? Fučí. Fakt fučí. V jedné vrstvě rukavic cvakám pár fotek, videí. Ram fotí taky. Snad se k těm fotkám pak dostanu.
Mažeme dolů. No mažeme.. něco slaňujeme, něco se jistíme jen za karabinu. Nejde to tak rychle, jak jsem čekala. Stále spousta lezců, co jdou nahoru. Nebo níže, co vystupují jen do trojky.
V realitě výstup byl časově stejně dlouhý jako sestup. V C2 nás čeká jobovka, ve stanu máme jen jeden spacák a karimatku, žádný vařič. Nezbývá než sestoupit až do C1. Dalších 2-3 hodiny lezení, slaňování. Už s čelovkou. Narovinu, to už mě teda moc nebavilo. Do stanu zalézáme za tmy, ano, tady nastává ta fáze, kdy i Maruška se cítí unavená. Zítra BC, snad i sprcha a KONEČNĚ matračka na rovné zemi! 💙 26.října jsem stála na vrcholu. Vím, že nejsem ještě v BC, ale tohle je jediné místo, kde byl signál, tak hned píšu domů.
Takový ten závěr / dovětek
14.října večer jsem přistála v Kathmandu. 15.října dobírám antibiotika (.neptejte se raději proč). O 11 dní později stojím na vrcholu nejkrásnější hory světa (pardon pro Ostravaky, až po Lysé samozřejmě😇).
Nikdy jsem neměla problém s výškovkou (musím zaťukat), tady mi k poměrně rychlé aklimatizaci pravděpodobně pomohl ještě zářijový výstup na Ararat.
Až tak rychlý výstup v plánu rozhodně nebyl, ale už to zaznělo: kluci mi sledovali počasí a po konzultaci se jim jako jediné dva dny, kdy to sice taky není optimální, vyšly dva termíny. A to trochu brzo no. A ano, nebylo to optimální. Určitě si ze mě neberte příklad 🙂
Zde by se slušelo poděkovat sponzorům. Kdybych nějaké měla 🙂 Nejsem sponzorovaný sportovec. Tahle kráska byla moje dovolená, na úkor jiných pracovních aktivit. Třešnička za celým výstupem a sestupem? Po návratu z vrcholu jsem další den proběhla 37 kilometrů, 3200 výškových metrů sestupu (a 1500 výškových metrů výstupu) až do Lukly. V jednom dni. V Himálaji. S batohem, který normálně nosím na treky přes 5000+ sedla. Netušila jsem, že pokud bych se takhle nehecla, zůstanu díky sněhovým srážkám, který přišly nad západní Nepál, uvězněna v horách pravděpodobně další 3-4 dny. Moje expediční věci doletěly z Lukle před pár dny. No tak si pro ně musím do Kathmandu zaletět no 🙂
Na týden jsem se otočila u dětí a pak zbytek listopadu opět v Himálaji. V prosinci jdu shánět toho sponzora…
