V prachu Cotopaxi

… aneb opět září strávené v Ekvádoru (2015). Jak jsem si původně myslela, že to bude tuctový zájezd jako obvykle, tak nečekaně se probuzený vulkán Cotopaxi udělal z akce šťavnatou třešinku za letní  průvodcovskou sezónou. Zásluhu na vydařené akci ale má i sedm statečných, kteří dokázali vykouzlit nezapomenutelně pohodovou atmosféru. A protože se mě všichni nedočkavě ptáte, jak bylo, tak tady to máte:

Začínáme tradičně v hlavním městě Quito. Na centrum stačí jeden den, největší úspěch sklízí asi Basílica, výhled na město, Panecillo a já jsem tentokrát zvěčnila netradiční chrliče z katedrální výzdoby.

A výhled na Quito z druhé strany, vrcholku Panecillo. Staré koloniální centrum s efektivním systémem ulic a za ním nová čtvrť. Diana září nadšením, zbývají jí poslední minuty do nešťastného úrazu, který ji provází i teď, po návratu domů. Roztrhnutá noha o rezavý hřebík. Já si tudíž tento večer rozšířím moje průvodcovské znalosti o návštěvu pohotovosti v nemocnici (pro ty, kteří by se tam někdy vydali – je to ten vchod vlevo, vpravo se jde do porodnice, kde na nás zprvu koukali velmi nedůvěřivě).

A Cotopaxi, vulkán, který se probudil a nikoho si k sobě nehodlá pustit. Výjimečně za dobré viditelnosti, většinu času, co jsme kroužili kolem tak byla oblaka dýmu mnohem výše a nebylo vidět vůbec, ale vůbec nic. Kdo netušil, že oblak je sopečný prach, mohl nabýt dojmu, že je hodně zataženo. Důležitá informace pro mlsné kocoury: podle místních vulkanologů by neměl bouchnout, ale takto dýmit bude minimálně ještě rok, dva.

Fotka vznikla za jízdy autobusem. Po dni aklimatizace v Quitu jsme se přesouvali na první trek. Přestupní stanici v Latacunze využili naši „banana boys“ k malému občerstvení. Dlužno podotknout, že tak vynikající banány, jako v Ekvádoru, asi zase dlouho jíst nebudu.

Blížíme se k cíli – respektive pro  nás k začátku několikadenního treku. Zatímco z jarních měsíců znám krajinu neuvěřitelně barevnou a zelenou, v září můžete zaznamenat padesát odstínů hnědi.

Nezapomenutelný Ivan po příjezdu do Quilotoa vyřkl hlášku celého zájezdu: „Tady je nějaká laguna?“ Ano, jsme u laguny Quilotoa, v téměř čtyřtisícových výšinách. Kdysi vulkán, nyní zatopený kráter / kaldera. Shazujeme batohy a první den věnujeme treku kolem dokola. Vypadá to jednoduše, ale ke konci je většina z těch, kteří vůbec došli a nevrátili se hned záhy, poměrně kvalitně unavená. A konečně mám s sebou tak širokoúhlý objektiv, že se mi poprvé celá laguna vejde do jednoho záběru. Juhůů.

Následující den vyrážíme s plnou polní směr Chugchilán. Někdy doslova a do písmene v duchu hlášky „ať se práší za kočárem“.

Vidíte na fotce výše směrovku? Vlevo od ní jako mlsní kocouři fotíme vrcholy Illinizas Sur a Illinizas Norte, pětitisícovku, kam se za pár dní pokusí skupinka vysápat.

Miluju ubytování v Chugchilánu, nebo vlastně na tomto treku všude. Hamaky, vynikající jídlo, krásné pokoje. A  miluju to překvapení v očích účastníků zájezdu, kteří čekají vše, jen ne takový luxus. Kdo z vás mohl pozorovat kolibříky ve výškách, o kterých si v ČR nebo na Slovensku můžeme  nechat jen zdát?

I do těchto končit ale míří civilizace, dotace, čínské stavební firmy a tak se buduje a staví. Silnice, za které bychom se v ČR rozhodně nemuseli stydět. Bohužel pro trekaře, kterým zmizí kus nádherné cesty v nenávratnu. Krom manuální síly tady vypomáhá i těžká technika, ta ale není přece tak fotogenická.

Zatmění slunce? Kdepak – mrak valící se z Cotopaxi. Skupinka se sápe na vrchol Illinizas Norte (…), já už si říkám, že třikrát mi to stačilo a tak se procházím po El Chaupí. Město duchů to ještě není, ale nedaleký aktivní vulkán zcela utlumil zdejší život. Celkově je všude neuvěřitelně málo turistů, což je pro nás příjemné. Na druhou stranu, čím méně turistů, tím vyšší ceny, což bylo při pohledu do peněženky znát.

Na relaxaci po namáhavém výstupu vyrážíme do Minda – reportáž z výrobny čokolády napíšu co nejdřív, to je na samostatný příspěvek. Rafani si po návratu z pralesa balí cajky a vyráží na Cayambe, já s tou pohodovější částí skupiny míříme do Otavala a hlavně do přírody, pohyb nám všem po dvoudenním lelkování začíná velmi chybět. Volba je jasná, největším lákadlem je pro nás laguna Quicocha. Že tady dostanou pamětové karty opět zabrat, se dalo tušit – ještě že jsme neměli modré nebe, to by se potom jeden teprve zbřídil. Ani já se nedokážu rozhodnout, kterou fotku sem hodit.

V pátek se vrací chlapi z výstupu na Cayambe (náhradní varianta za Cotopaxi), ačkoli byli s vrcholem úspěšní, mraky a nízká viditelnost jim trochu radost z dosaženého vrcholu kazí. Náladu si spravují pivem, jídlem a ženy mezitím vyráží na pověstné trhy. Jsme přeci v Otavalu – a v pátek večer už se ve velkém sjíždějí trhovci, aby v sobotu vypuklo pravidelné nákupní šílenství. Jsem ráda, že atmosféra největších trhů v latinské Americe pravidelně strhne i ty, kteří nemají v plánu vozit domů suvenýry. Opravdu, kdo nezažil, tak nepochopí.

Na hotýlku si pak vyměňujeme dojmy a díky všudypřítomné wi-fi hromadně posíláme domů pohlednice. Absolutním hitem akce je aplikace České pošty PohledniceOnline! Doporučuji 5 ze 7 klientů (zbylí dva neměli chytrý telefon).

Z Otavala do Baňos. Protože nevyšel výstup na Cotopaxi, díky upravenému programu máme jen jeden den na prozkoumání všeho, co okolí Baňos nabízí. Nejrozumnější je pěší procházka po Sendero Contrabandistas. I tady vidíme turistický pokrok – na prvních sto metrech informační tabule. Bohužel dále také uzavírky, vybírání vstupného v místech, kde jde stezka přes soukromé pozemky, sesunuté svahy a pěšina tak neznatelná, že překračujeme spadané kmeny stromů. Aspoň je to takový echt outdoor.

Nakonec ale úspěšně přicházíme do Chinchin a všechny nadchla „canopy“. Atrakce pro turisty, kdy vás spustí přes celý kaňon vstříc vodopádu. Hlavou napřed.

Na oběd míříme do Río Verde, dát si čerstvé pstruhy a na závěr sestupujeme k Pailón del Diablo, nezapomenutelným vodopádům. Jak glosovala Diana: my si říkali, proč potkáváme cestou od vodopádů všechny tak nagelované a oni byli všichni tak mokří.

Pak se naše cesty opět rozdělují. Vrcholoví nadšenci míří s agenturou pod Chimborazo (6 310 m), pokusit se vyjít až na nejvyšší vrchol Ekvádoru, ale i celé  planety (měřeno od středu země). Každý z mých tří výstupů byl jiný a tak jsem zvědavá, jaké budou i jejich dojmy z toho letošního. Já s druhou částí skupiny volím směr vesnice San Pablo a dva pohodové treky pod impozantním vulkánem.

 Máme štěstí na stáda alpak, lam i vikuní. A krásné zlatou hodinku. I ten vrchol se nám nakonec odkryl.

Další den míříme na opačnou stranu, cca 15 km okruh (6 hodin) vysokohorským andským páramem. Cesta je kvalitně značená popadanými směrovkami, o nějaké pěšině nemůže být ani řeč a tak vše jistí záložní GPS  a orientační smysl.

Večer už se setkáváme opět společně – vrcholová skupinka líčí  nadšeně zážitky, popisuje výhledy, dělí se o nové zkušenosti. Dva borci došli až na zadní vrchol! Přitom jsou údajně podmínky pro výstup jedny z nejhorších za několik posledních let! Ještě jednou velká gratulace!

Poslední dny trávíme střídavě ve městech (snaha by byla, ale přeci jen to začíná být pro všechny únavné), střídavě přesunem z místa na místo a jen jeden celý den ještě máme prosto strávit v posledním národním parku, který je slíbený v programu. Cajas. Jeden den je ale rozhodně málo – to jsme si řekli i my a tak jsme málem neplánovaně v parku i zabivakovali. Na autobusové zastávce. Ale jak by jinak podotkl Radim – nejlepší den v NP, co jsem v Ekvádoru zažil.