Den po návratu z Raxalpe sedám opět do auta a velmi svěží a odpočatá se vracím do Rakouska, tentokrát více na západ, vyšlápnout si na Velkého Benátčana. Původně dámská jízda (Vlaďka, Iva, Míša) se nám nakonec zpestřila o jeden „trn“ – Brana. Ale snad si to s námi aspoň trochu užil. Tentokrát máme jinou výstupovou trasu než obvykle a nocujeme na Defreggerhaus (2 962 m), což má jednu ohromnou výhodu: úvodní dlouhý nástup k chatě se dá elegantně snížit o polovinu využitím místního taxi. Na parkoviště přijíždíme po třetí hodině odpoledne a tak je to navíc jediná šance, jak dojít na chatu v rozumnou večerní hodinu.
bonus pro vytrvalé – kdo se dostane až ke konci, bude mít malé metodické okénko
Zatímco já pořád tahám poctivou zrcadlovku, děvčata už přešla na nová média all-in-one a fotila taky jako divá. Třeba sviště…
… nebo ovce…
.. nebo krávy. Všechna zvěř byla samozřejmě na objednávku Ivči k dnešním narozeninám.
Chata byla kvalitně obsazena až po půdu a tak si tahám Černého Petra a spím jednoduše na zemi. Rezervaci slečny nenašly, ještě že na nás aspoň zbyl kus teplého žvance. Ráno si moc nepospíte, protože se celé osazenstvo hromadně budí navzájem a v sušárně bot začíná zábavná hra „najdi si svou pohorku“. Kdo měl úspěch, vyráží na vrchol.
Vyšlapaná dálnice nemůže nechat nikoho v nejistotě, jestli má správný směr. Ideální podmínky i pro naprosté analfabety v orientaci. Kdo touží po troše soukromí cestou na toaletu, má bohužel smůlu.
A vrchol opravdu nelze přehlédnout. Malé mraveniště hemžících se lidských těl. Všichni jedou na počasí – nedaleký Grossglockner je zahalený v mracích, tento výstup je na víkend jasná tutovka.
Což s sebou přináší i chvíle méně veselé než je skotačící horal(ka) na vrcholovém kříži. Pro koho a s jakým zraněním vrtulník letěl ale nevíme.
Poprvé jsem se právě tady na ledovci setkala s řadou větších lanových družstev, které nebyly vybaveny ani cepíny, ani mačkami. Metrové rozestupy na lanech nechám být, zaujala mě ale jiná metodická zajímavost: první na laně měl v ruce dřevěnou, 2 a více metrů dlouhou tyč. Hned po návratu jsem psala do Rakouska – mému metodickému guru do Alpenvereinu, abych zjistila, jestli mi něco zcela převratného neuniklo. Odpověď byla ale jasná a stručná: ne, určitě to není žádná nová metodika, nikdy jsem se s tím nesetkal, jde jednoznačně u nějaké místní kuriosum!
