Vystřihnout si další sarkastický příspěvek, kterým bych konkurovala loňskému výletu na Sněžník, se mi tentokrát nepodaří. Jednoduše proto, že jsme si týden po vánočních svátcích fakt užili v klidu a pohodě. Ve Švýcarsku. Pro mě osobně měla celá dovolená ještě bonus v tom, že organizátorem celé výpravy byl Tomáš, který šéfuje cestovní kanceláři V-tour. Zajistil velký autobus, ubytování v ohromném domě nad Ženevským jezerem a kuchaře, který celému osazenstvu vařil skvělé večeře a chystal bohaté snídaně. Sešlo se nás tak více než 30 dospělých a 12 dětí. Tímto mu patří velké díky. Bylo to boží.
Mé starosti se smrskly v podstatě jen na oblékání a svlékání dětí z nekonečných vrstev merina, vlny, softshellu, fleecu a podobných ultrafunkčních materiálů.
Což se osvědčilo hned na první ranní zastávce po nočním autobusovém přejezdu. Děti chrněly celou noc na sedačce a probraly se do minusových teplot u Rýnských vodopádů. V sedm ráno si tak mohly v péřovečkách vychutnávat ničím nerušený výhled z překvapivě neobsazeného nábřežního sedátka. Chybí jen hashtag „beachboy + beachgirl“
První den dopoledne jsme se přesunuli do Bernu. Vzdělávat děti Albertovým životopisem je zatím lehce kontraproduktivní, dlouhá podloubí prošly ještě ze zájmem, ke konci už spíše z povinnosti. Medvěd hybernoval a tak největší udržovadlo hladinky nadšení bylo dětské hřiště v Rosengarten.
Tady jsme si udělali zimní piknik, dojedli obligátní cestovní toasty a seběhli do autobusu, protože největší peckou akce měla být návštěva čokoládovny. 
Miki se několikrát ujistil, že opravdu může sníst tolik čokolády, kolik sám váží. Kdo už někdy v Broc byl, tak ví že nezřízené konzumaci předchází poutavá expozice o historii čokolády obecně. 
Ačkoli je celá v angličtině, dětem stačili hýbající se cyklisti ve švýcarské krajince nebo podpalubí lodi, ve kterém se ocitli. 
A pak už bylo jasné, že se blíží nejlepší minuty jejich dosavadních životů. Chvíle, o kterých sní každý koho maminka drží se sladkostmi velmi zkrátka. 
Ládování se povoleno. Osobně jsem čekala, že se do Mikiho vejde víc než jen 5 kousků. Meda pro změnu našla zalíbení jedině v růžové čokoládě (maminky – bude to s tou růžovou ještě horší než je teď? Že ne prosííím?). 
K večeru jsme přijeli nad Ženevské jezero, ubytovali se a zimní švýcarské eldorádo mohlo začít. 
Už jsem to zmínila u jedné postované fotky na mém Instagramu. Ráda bych napsala jak jsme s dětmi ve Švýcarsku klátili jeden kopec za druhým. Realita je taková že tahle fotka vznikla na hromadě sněhu u parkoviště a děti si spokojeně rochnily hodiny v akčním radiusu sta metrů.
Kdo čekal metry sněhové pokrývky, ve kterých děti budeme hledat (nebo to aspoň předstírat), tak je na omylu. Sněhový poprašek byl natolik decentní, že i děti pochopily, že iglú rozhodně nehrozí. Pochopil to i tatínek. Za celý den jsme ušli fakt necelý kilometr, ale kdo máte děti, tak víte jak to je. Dětem stačily zamrzlé ledové plochy, po kterých se dalo luxusně posílat dětské tělíčko od tatínka k mamince a zpět. Svítilo švýcarské slunce, takže místo oběda byl zimní piknik v přírodě. 
Den třetí: Lausanne, liduprázdné centrum a hlavně Olympijské muzeu. Z Mikiho se klube nadějný biatlonista. Meda naopak dávala přednost konzumaci veškerého obsahu našeho batohu. Myslím že ji čeká slibná kariéra diváka a sportovního fanouška. 
Muzeum je skvělé, s venkovními aktivitami si na něj někdy vyhraďte tak 3-4 hodinky času! V létě bych tady bez okolků strávila celý den, včetně plenění dětského hřiště u jezera a popíjení capuccina a koukám na vodu. 
Cestou nazpět krátká povinná zastávka u vodního hradu Chillon. Den před Silvestrem a Miki už má opici. Nebo mám opici už já a hrad takhle nakřivo nestál. 
Předposlední den jsme se svezli s lyžaři busem do Leysinu. A zcela masňácky si i s dětmi vyjeli lanovkou nahoru na kopec. Když už jsme v tom Švýcarku, že 🙂
Zatímco dole se sníh dostával na seznam ohrožených komodit, nahoře jsme se s dětmi mohli koulovat hlava – nehlava. Schytala to teda hlavně ta moje. 
Sáňky nám do lanovky vzít nedovolili. Děti byly i tak v sněžném rauši a užívali si válení sudů nebo šouchání po zadku. Regulérně několik hodin na padesáti metrech čtverečních. Abychom nebyli ale zase za nějaké hrdiny, tak jsme se zašli ohřát do otočné restaurace. 
Pak sjeli dolů zpátky do Leysinu a ještě se prošli po městě. Náš rodinný známý nás pozval na svařák a horkou čokoládu, děti u něj nakrmili oslíky a já si mohla jako matka odškrtnout všechny body, které v dětských očích z výletu udělají super výlet:
– lanovka
– zvířátka
– horká čokoláda
– sníh
– jízda na saních
– pohádka v autobuse cestou zpět
I když jízdu na saních, když už jsme je s sebou brali, měla trochu jiný rozměr než děti čekaly. Rychlost sáněk se dala regulovat pouze lidskou silou.
Takže sečteno a podtrženo hlavní myšlenky našeho zimního výletu:
- ve fázi, kdy přesvědčíte všechny dospělé členy rodiny, že plácání se ve sněhu je regulérní plnohodnotný program, si to fakt užije celá rodina
- kombinace organizovaného programu (Bern, čokoládovna, Lausanne nebo sýrárna Gruyére) s dny volna, kdy se ani moc nehneme z místa, ale trávíme se přitom kyslíkem, se nám maximálně osvědčila
- lyže nám nikomu nechyběly, vynahradíme si to v Jeseníkách nebo jiné lokalitě
- Nobelovku tomu kdo vynalezl dětské kombinézy (a díky manželovi, že mi v prosinci pohlídal děti a já je oběma stihla ušít)
- noční autobusový přejezd není vůbec od věci (děti koukají na pohádku a já stihla přečíst ve čtečce 2 knížky)
- závislost na čokoládě se u malých dětí dá vypěstovat fakt rychle
