Říkává se, že kdo miluje hory a nezkusil ještě žádný trek v Nepálu, jako kdyby nebyl. Hory těch nezvučnějších jmen se dají dny a týdny obcházet po známých trasách a různými způsoby. Annapurna trail, Everest trail, Manaslu trail a tak dále…
Okruh kolem osmitisícovky Dhaulagiri ještě neobjevili turisté v masovém měřítku, přesto patří k těm nejkrásnějším, které Nepál nabízí. Lze jej začít v městečku Beni. Kdo si chce ale ušetřit den chůze po prašné silnici, přiblíží se autobusem až do Darbangu.
Odtud už se musí opravdu po svých a začíná několikadenní stoupání mezi rýžovými políčky skrz malé osady a pralesem až mezi himálajské velikány; osmitisícovkou Dhaulagiri na východě a sedmitisícovkami Tasaurabong, Dhaulagiri II, III, a V na západě. Tam začíná pravý svět hor, noční mrazíky a ranní jinovatka.
Zasněžené kopečky v dálce dávají tušit pořádné dobrodružství.
Celý trek nelemují žádné hotely nebo vybavené lodge. Nutností je mít vlastní stan a dostatečné zásoby jídla. Nocujete na tábořištích, koupete se v ledových řekách a vaříte si z vlastních zásob. Jen občas si můžete dát typický dal-bhat nebo chapati. Nepálci, kteří se o vás na tábořišti postarají, tady nežijí celoročně. Stěhují se do hor jen v turistické sezóně, aby si vydělali. Jakmile napadne sníh nebo přijde období dešťů, stěhují se zpátky do nížin, za vlídnějším klimatem do opravdového domova. Všechny odpadky, které po vás zůstanou, každý den ráno spálí. Než přijde další skupinka turistů (pokud přijde, trek není příliš chozený), je uklizeno.
Terasovitá políčka jsou pastvou pro oči – ať už se na nich vše zelená nebo právě probíhá sklizeň.
Děti jsou na světě všude stejně roztomilé a zvědavé.
Jednou za čas projde kolem tábořiště karavana mul, aby přinesla zásoby piv a limonád, které si můžete koupit (ceny stoupají úměrně nadmořské výšce) a odnesla prázdné sklenice, které se opět naplní.
Nebýt těžkého batohu na zádech (pod 20 kg se opravdu nesnažte dostat) a každodenní dřiny v podobě neustálého stoupání a klesání, je trek kolem Dhaulagiri fantastickým zážitkem. A …nebýt ještě jedné nepříjemnosti.
Pokud by někdo toužil po tom, zabránit vám vstoupit do horského království, zvolí si jako nástroj jednoduše krádež pohor. Vše ostatní si dokážete popůjčovat ve skupině a podělit se. Druhý den ráno na tábořišti u vesnice Baspot jsme s mamkou, která byla na tomhle treku nejen mojí klientkou, ale taky báječnou kamarádkou, ve stanu nenašly naše pohorky. Večer jsem je vyzula, na ně hodila ponožky a ráno byly ponožky na svém místě, boty ovšem nikoli. Měly jsme jednoduše na vybranou – celou cestu vzdát, nebo bojovat. Dalších 5 dní jít v sandálech, dávat pozor na kluzké kameny, nerovný terén, suť, mokro a bojovat za to, abychom se dostaly co nejvýš. Navzdory ranním mrazíkům, navzdory těžkému batohu.
Hodně vzdušná cesta vytesaná ve skále byla se sandálkama oproti tomu, co nás čekalo, ještě procházka po kolonádě.
Poslední trvale obývaná vesnice na trase (Jeltung, 1890 m).
Podařilo se nám dojít až do Italian Base Campu, do výšky 3 700 metrů nad mořem. Vidět na vlastní oči pověstnou západní stěnu Dhaulagiri, osvětlenou zapadajícím sluncem. Bylo zvláštní porušit řád a jít zpátky. Proti dalším, kteří stoupají do vysokohorských sedel a doufají, že se jim podaří překonat French Pass.
Jeden z mála dřevěných mostů na trase (ne-li jediný).
Nádherná pastva pro oči hned po ránu – východ slunce nad Dhaulagiri.
A západ slunce na druhé straně údolí taky stojí za to..
Cesta kolem Dhaulagiri není jen jedním z vyhlášených nepálských treků. Je to mnoho dní setkávání s příjemnými lidmi, kteří vám dokážou neuvěřitelně otevřít svá srdce. Hodně dát a nic za to nežádat. O to víc je mi líto, že někdo, kdo je v Nepálu na návštěvě, má to svědomí udělat z Nepálců zloděje. Boty, jako byly ty naše, totiž nikdo v místě, kde se ztratily, rozhodně nepotřebuje. Ale i o takovém poznávání cestování je.
Konec treku okolo Dhaulagiri – před námi se otevřely brány do království Mustang, Kagbeni.
Dhaulágirí (v sanskrtu : „Bílá hora“). 8 167 m. Sedmá nejvyšší hora světa.
CELÁ FOTOGALERIE – TREK KOLEM DHAULAGIRI
[nggallery id=36]
