Skip to main content
Svou první cestu do Ekvádoru jsem nazývala expedicí. Prodírali jsme se pralesem, na těžko a na divoko se toulali národními parky, spali v divočině tam, kam jsme prostě došli a drápali se na pětitisícové vulkány (a šestitisícové Chimborazo). Bez pořádných map, ale se značnou dávkou pokory, odvahy a touhy. Z původní akce / dovolené s kamarády se podařilo kosmetickými úpravami udělat zájezd pro téměř širokou veřejnost, kde si každý najde to své. Horští chrti výstupy na významné pětitisícové vrcholy, ostřílení cestovatelé bahnící po poznání nových kultur vše, po čem jejich duše prahne a ti, kteří nikdy nebyli za hranicemi Starého kontinentu zjištění, jak málo ke štěstí a životu stačí.
Stane se to snad každému, kdo se někam vrací. Lítost nad tím, že se místa, která začne navštěvovat opakovaně, mění. A velmi často slýchávám na besedách i přednáškách otázku, která se samozřejmě nabízí: „A není to škoda, že ta původní kultura mizí?“ Je a není. Nemůžeme přeci po nikom chtít, aby stále žil bez elektřiny nebo tekoucí vody jen proto, že si ho chceme vyfotit nejnovějším IPhonem a za pár minut sdílet s vlastní fotku s kamarády na sociálních sítích.
Proto jsou země, jejichž objevování si nechávám na důchod. A země, které musíte navštívit co nejdříve a být připraven na to, že už stejná místa nikdy neuvidíte. Ačkoli se na ta stejná budete vracet. A mezi ně patří i Ekvádor. Pokud můžete, jeďte raději dříve než později. Podívejte proč:
Quito – ačkoli je centrum v UNESCO, pro mě bude vždycky synonymem hektického velkoměsta. Jen v neděli se mění na oázu klidu pro cyklisty.
Cesta na vrch Panecillo k soše Virgen bude nebezpečná asi navěky. Letošní statistika mé skupinky – 2 přepadení (1 foťák, 1 mobil, peníze a cestovní doklady, i pas).
Tahle pekárna stála nad hotelem už v roce 2008! Zástup hladovců v šest hodin čeká na snídani.
I když už je autobusové nádraží v Quitu přesunuto daleko směrem na jih, autobusy jsou stále stejné. Smradlavé, křiklavě barevné a plné pouličních prodavačů nebo lidových umělců.
2008 – laguna Quilotoa. Jeden skromný rodinný domek s honosným nápisem „hostal“ na zdi. Když přijeli turisti, spala rodina v kuchyni na zemi.
2013 – laguna Quilotoa. Vydlážděné náměstí, parkoviště, stojany na kola a koše na tříděný odpad. Malá vesnice je k nepoznání. Řada hostelů, jejichž majitelky se téměř perou o každého turistu. Ti jediní tady chybí.
2013 – laguna Quilotoa. Dřevěná vyhlídka „Sky walk“ nad kráterovým jezerem. Financováno z EU.
2008 – Illinizas Norte (5 126 m). Byla to moje první pětitisícovka. Lehký chodecký terén, přes záda jsem měla foťák, v kapse petku s vodou a svačinu. Prostě výlet na nedělní dopoledne.
2013 – Illinizas Norte. Pro výstup si musíte najmout ekvádorské horské vůdce, povinný je sedák, helma, karabina. Pokud chcete přenocovat na chatě v sedýlku, platíte si vůdce na dva dny. Ubylo sněhu, přibylo omezení.
Vodopád Pailon del Diablo. Opravené turistické chodníky a vyhlídkové plošiny. Nádherná pralesní atrakce. Bez ironie. Ten bude nádherný pořád. A pořád tady nabízí vynikající pstruhy.
Nové lanové mosty, abyste mohli vodopád obdivovat ze všech stran. A za každý vstup na vyhlídku se platí.
2008 – Chimborazo (6 310 m). Nejvyšší vrchol na světě – měřeno od středu země. Pokrytý sněhem a ledem a vzbuzující značný respekt. Moje první šestitisícovka.
2013 – Chibmorazo. O šest let později, foceno téměř ze stejného místa – sněhu i ledu citelně ubylo. Ale respekt vzbuzuje stále.
2008 – chata Whymper. Vidíte ji vpravo nahoře od středu fotky? Ve výšce 5 000 metrů byla ideální základnou pro ty, kteří startovali v noci na vrchol.
2013 – chata Whyper nyní. Asi ji najdete mnohem snáz – aktuálně v rekonstrukci, aby nabízela větší komfort a lepší zázemí.
2010 – výstup na Chimborazo. Jen mačky, turistické hůlky nebo cepín a spousta silné vůle a odhodlání. Vrchol je pokryt ledem a sněhem, žádné trhliny. Jde jen o to zatnout zuby a šlapat.
A vrchol je na dohled.
2013 – výstup na Chimborazo. Povinný je ekvádorský horský vůdce (cca 250 USD na den), který se společně s vámi naváže na krátké lano a vyrážíte z parkoviště v 4 800 m. Ubylo sněhu, odtál led a výstup je mnohem namáhavější. Ale východ slunce je pořád stejně nádherný.
Fotogalerie Ekvádor 2013
