Tak co vše mám letos za sebou? Upřímně – po loňské bilanci by mě nenapadlo, že další rok může být ještě pestřejší, a to ve všech směrech. Pozitivních i negativních. Navíc s tak (ne) šťastnou cifrou na konci. Tak stručně v číslech: více než 90 dní na horách pracovně (zájezdy, kurzy, školení..). Soukromě 5 🙂 . 14 zahraničních destinací / pohoří (a pak že práce horského průvodce je monotónní). 35 přednášek a besed, a to při odpracovaných 2074 hodinách v práci (na konci roku mám bilanci 58 hodin přesčasů). Jako bonus letošního roku rakouský certifikát na instruktora sněžnicové turistiky. A teď hezky popořadě:
Leden
Výstup na naši nejvyšší horu 1. ledna měl symbolicky odstartovat rok strávený na horách. Představte si den volna, luxusní počasí a nikde ani noha!
Alpy to nejsou, ale nemůžete říct, že by to nebyla krása.
Od ledna jsem také majitelkou dalšího rakouského osvědčení – jako cvičitel sněžnicové turistiky. Pod dohledem rakouských horských vůdců UIAGM se člověk učí v Alpách šlapat na sněžnicích. Zní to trochu bizarně, ale rozhodně to stálo za to!
Moje první třítisícovka na sněžnicích. A v dálce se krásně špičatí Grossglockner!
A ještě jeden lednový bonbónek pro zpestření horských fotek – brněnské taneční vystoupení:
V mé oblíbené modré barvě. Koníček, který mi vydrží až do důchodu. Čím budu tlustší, tím líp budu při tomto tanci vypadat.
Únor:
Co nosím hrdě od února na bundě? Horský průvodce s mezinárodní licencí UIMLA. Rok a půl na kurzech a školeních, které stály za to.
Jediné dvě licence, které opravňují k legálnímu vodění lidí v zahraničních horách: UIMLA a UIAGM.
A taky pokračujeme v sněžnicových orgiích této zimy, např. Tatry nebo Rakousko. Podle rakouského standartu se člověk stává expertem, pokud ročně stráví na skialpech / sněžnicích více než 20 dní. Začínám se tomuto číslu zdárně přibližovat.
Náhorní plošina Raxalpe – stáda kamzíků, na hranici inverze, opravdu hodně sněhu. A přitom stačí víkend.
A jedna „nehorská“ – po letech, ne-li desetiletích, shazuju svou hřívu a jsem hned o pár kilo lehčí. Foto s Eliškou – aktuální z února 2013, starší z roku 2005.
Nastala doba zkracování. U obou.
Březen:
Dalších 8 dní na sněžnicích. Nejvyšší čas pořídit si i jedny vlastní. Již roky se opakující kurz v Totes Gebirge a novinka (zároveň také zlatý hřeb sněžnicové sezóny – Dolomity):
Všichni se mi smáli, že sněžnicové kurzy jsou hloupost. Letos už jedeme do Totes Gebirge třetím rokem a kolegové z branže vypisují podobné akce jako diví.
Tre Cime za zády, na teploměru 16 stupňů pod nulou, právě dosaženo Pico di Vallandro (2 839 m) a spokojenost mi leze snad i z uší.
Duben:
Oprašuju mé znalosti čtyř světových jazyků. Český spolek horských průvodců hostí valnou hromadu UIMLA. Velmi elegantně na Blatinách – až jeden žasne, jak fascinující může být pro Španěly český les.
Zástupci organizací sdružující horské průvodce v zemích Evropy.
Pro Alpenverein Edelweiss a Rakušany lektoruji dva ledovcové kurzy v Raxalpe. Na zkoušku – od roku 2014 se stávám i garantem tohoto vzdělávacího bloku.
Raxalpe se hodí na všechno – v zimě na sněžnice, v létě na lezení a ferraty, podzim na turistiku a jaro? Na trénovaní ledovcových fines.
Nenápadně tak vlastně začíná sezóna každotýdenních cest do Rakouska.
Květen:
Moje hlavní outdoorová pracovní sezóna se rozjíždí na plné obrátky. V pátek ráno směr Hallstatt, v neděli odpoledne zpět. A stále ty stejné ferraty, kávička se Sachr Torte u Rudolfa, kebab u kostela. A stále mě to baví. I pět víkendů v řadě za sebou.
Hallstattské jezero v ranním oparu.
Jedna z tisíců nafocených ferratových fotek.
Červen:
Výjimečně jeden víkend (ačkoli opět cesta do Hallstattu) netrávím na ferratách, ale výstupem na Dachstein. Letos tady budu jen jedenkrát. Vrchol nás pustil!
Zajištěná cesta na vrchol Dachsteinu.
A jeden metodický bonbonek – 11 Čechů na jednom laně na ledovci. Aneb jak ne(udělat) cestovní kanceláři reklamu.
Červenec:
Sláva – nastává změna a opouštím rutinu Solné komory. První červencový víkend jedu se zájezdem dál než do Solné komory – pět dní šplháme po zajištěných cestách Divokého císaře, Wilder Kaiseru.
Došlo i na nejvyšší vrchol Ellmauer Halt (2 344 m)
O týden později se už válíme ve sněhových závějích u Oberwalderhütte, ve stínu Grosglockneru. Na zakázku další letošní ledovcový kurz a čtyři dny smíchu, které mi zaručeně prodloužily život o dalších 5 let.
Může to znít už jako otřepaná fráze, ale tahle akce prostě neměla chybu. Díky Lence za to, že to vše spískala.
Srpen:
Hned zkraje měsíce akce pro členy Alpenvereinu – výstup na Grossvenediger. Taková lehká víkendovka, ze které se ale dá žít další týdny. Stále všude mraky sněhu, ale také absolutně bezchybné počasí.
Motivovaná čtveřice horalů před vrcholovým křížem – jak později Standa přiznal, splnil si výstupem svůj jeden velký dávný sen.
Pak zpátky na Oberwalderhütte a další ledovcový kurz. Bezpečně se pohybovat po ledovci jsem tak letos naučila celkem více než čtyřicet outdoorových nadšenců.
Cestou na Johannisberg.
Ve středu v noci jsem přijela zpět do ČR a ve čtvrtek ráno už zase odjíždím, ohřát se do Dolomit. Akce pro členy Klubu Hedvábná stezka: čtyři dny na ferratách, italské cappuccino a 15 neuvěřitelně pohodově naladěných mladých lidí udělaly z tohoto malého výletu přes všechny komplikace fantastickou akci.
Honza a Lucka s impozantní kulisou Tre Cime.
Pomyslnou třešničkou na dortu celého měsíce pak už byl jen výstup na nekorunovaného krále Tyrolska, téměř čtyřtisícový Ortler.
A jako v celých Alpách, i tady opravdu závěre sněhu, koncem srpna.
Září:
Být komentátorem, tak bych mohla v září vykřiknout „A jdeme do finále“! S Jirkou a Vláďou vystupujeme prvního září na jejich první čtyřtisícovku, Piz Bernina. V naprosté mlze, kdy nevidíme na metr před sebe. Při sestupu jako na objednávku mraky klesají a odměna je prostě dokonalá.
Konečně mám i svou vlastní parádní fotku na horách. Díky Jirko!
Abych nevyšla ze cviku, tak ještě jednou, letos naposledy, míříme do Solné komory, opět pro Klub Hedvábná stezka. Na stále se opakující dotazy, jestli mě to ještě nenudí, odpovídám s úsměvem. Tohle přece nemůže nudit nikdy!!!
Leadership Klettersteit z trochu jiné perspektivy.
A tečka letošní pracovní sezóny na horách – třítýdenní expedice do Ekvádoru. Pro někoho spíše za poznáním, pro někoho ulovení dalších vrcholů do sbírky. Pro mě náročná práce, která přinesla spousty nových zkušeností. Z této cesty si dovážím jeden dosti nečekaný suvenýr. Dvacetihodinový let zpátky je nekonečný, když se v letadle nemůžete posadit nebo si normálně lehnout.
Můj třetí výstup na nejvyšší vrchol planety, Chimborazo (měřeno od středu země). Jsme zhruba 6 000 m nad mořem.
Říjen:
Po několikadenní nesnesitelné bolesti (poslední den v Ekvádoru jsem na hotelu spadla ze schodů) se odhodlávám navštívit lékaře. Zlomený obratel trochu mění mé plány a zcela vylučuje na několik měsíců další horská dobrodružství. Pohybuji se v rámci možností.
Netušila jsem, jak pro mě bude desetikilometrová procházka v Krkonoších vyčerpávající.
Listopad a prosinec:
Měsíce ve znamení léčby a rehabilitací. Stává se ze mě městský požitkář a domácí povaleč. Největším kamarádem je růžová pilulka blaha – brufen. Bez něj nemůžu sedět, ležet, spát, chodit. Ale konečně si taky plním resty a přání, chodím na kulturu, výstavy, začínám promítat a přednášet. Na konci listopadu tradičně doma pečeme a zdobíme vánoční perníčky. A užívám si svátky v tom maximálně peciválském duchu.
Měsíc předem, aby stihly odležet a změknout.
Smrsknout rok života do dvaceti fotografií je i zajímavým pohledem do zrcadla. Teď, ale i za pár let. Zážitků bylo rozhodně mnohem více, ne všechny byly pozitivní, a dost jich bylo hodně silných.
V létě mi na zájezdu jeden sečtělý mladý muž vyprávěl o knize „Konec prokrastinace“ – s takovým zaujetím, že jsem si ji taky do knihovny pořídila. Ne že bych nenašla čas si ji přečíst, ale když se za sebou ohlédnu, mám pocit, že asi nebudu ještě nějakou dobu ta pravá cílová skupina.
Krása. Jen houšť (samozřejmě bez obratlů) a díky moc za inspiraci! 😉
Diky, skvely pocteni a zaroven zavist. Ale vim, ze vzdycky chci to, co nemam a ze bych na kopcich kolikrat skucel, jak je v kanclu prijemne a pohodove 🙂