Jen výjimečně se sejde tolik příznivých okolností k tomu, abyste si mohli v první polovině června udělat přechod Belianských a Vysokých Tater. Díky aktuální neplatnosti návštěvního řádu TANAPu tak pár dní před jindy oficiálním otevřením turistických cest už kráčíte po magistrále a plesáte nad tím, jak to všechno úchvatně kvete. Hlavně v Beliankách!
Vyrazili jsme ze Ždiaru a plán byl dojít za tři dny kam až nás to pustí.
Skupina, kterou jsem provázela, byli klienti francouzské cestovní kanceláře Allibert Trekking. Více než týden jsem tak vymetala všechny pavučinky mozkových závitů tam, kam jsem si ukládala kdysi mé znalosti francouzštiny. Někdy to nemělo ani význam – např. u horského kvítí.
Široké i Kopské sedlo už jsou bez sněhu.
Na denní rytmus Francouzů na horách se adaptujete celkem snadno. Důležitá je vydatná a dlouhá snídaně a po obědě pěkně dvacet minut šlofíka.
Dohromady nás bylo šest. Dva kluci někde pobíhají s foťákem, paní po mojí pravici má šedesát a pán po pravici sedmdesát pět let !!!!!! Asi budu muset pít víc vína a jíst víc žabích stehýnek, abych mohla v jejich věku běhat po horách taky jako laňka. Jejich kondice byla neuvěřitelná! Na druhou stranu ona bydlí v Pyrenejích, on v Alpách.
Nicméně v naprosto skvělé fyzické kondici byli opravdu všichni. Nemám zatím srovnání s jinou skupinou, ale když provázím v českých CK, tak se vždy najde někdo, kdo má pomalejší a vytrvalejší tempo a někdo, kdo je rychlý rafan.
Tady byli rychlí všichni. A tato fotka je výjimečná tím, že jsem vyfotila někomu batoh. Jinak mě vždy nechali jít jako první (protože „já jsem ten průvodce„) a absolutně respektovali moje tempo. Pokud jsem se zastavila na focení, všichni čekali. I když jsme scházeli kdykoli do údolí, vždy jsem to byla já, kdo měl jít v čele skupiny.
Škoda že už letos není čas se do Tater vrátit soukromě. V Belianských Tatrách by stálo za to přejít je po hřebeni!
První den jsme došli na Brnčálku. Nejvíc mi tady spadla brada z nových sprch! Už jen kvůli rekonstruované koupelně doporučuji návštěvu! Vzpomínala jsem na časy, kdy jsme sem jezdívali na Tradiční horozelecké týdny, spávali vedle chaty ve stanu a lezli a lezli….
Druhý den výstup na Svišťovku. Nechtěli mi věřit, že ten „zigzag“ je opravdu plán na další den. Nicméně jsme to vyšli opravdu rychle – a mě fascinovala Muriel. Nejen její kondice, ale hlavně neustálá elegance! Baret, vesta, pod vestou košile a na krku elegantní šátek! I na horách. Proč ne?
A Max byl taky neuvěřitelný! Než odešel do důchodu, pracoval jako holič! Měl síť vlastních poboček. A teď má chatu v Alpách, kde bydlí a užívá si hory naplno. Neuvěřitelně zcestovalý, stále dobře naladěn a fyzicky strčil do kapsy naprosto všechny! V 75 letech!!!
Pohled do Malé studené doliny. Nevím jestli mi na mateřské něco neuniklo, ale lidi se na horách přestali zdravit? Výstup na Téryho chatu byl toho názorným příkladem. Když bych nepozdravila první, tak by mi řeklo „dobrý den“ nebo „ahoj“ tak 5 % protijdoucích. Na můj pozdrav reagovalo tak 75 %. Nicméně někteří až metr za mnou, mnozí překvapeně, jiní opravdu z povinnosti. Zbytek buď neodpověděl vůbec nebo dokonce se otočili hlavou na druhou stranu.
A poslední den v Tatrách – přechod přes Priečné sedlo. Taky poslední den, kdy má vydržet počasí.
Jezera v Dolině pěti spišských ples jsou ještě zčásti zamrzlá.
Vlevo Priečné, vpravo sedlo Sedielko. 
Sestupem na Hrebienok přechod skončil. Poslední den jsme vyrazili za vydatného deště do Slovenského ráje a na Spišský hrad. Za kulturou. Nevýhoda takto organizovaných horských přechodů je v tom, že nemůžete posouvat termín dle rozmarů počasí. My měli opravdu štěstí na třídenní okno bez přeháněk. Uvidíme, jaká se vše zadaří zase příští měsíc, kdy se sem opět vracím.
