Bylo nás šest. Zorganizovala jsem trek přes 3 sedla, doplněný návštěvou Everest Basecampu a hlavně okořeněný lezeckým výstupem na ne příliš známou šestitisícovku Lobuche East. Úvodní varování pro ty, kteří touží podobný trek zažít na vlastní kůži – nejezděte do Nepálu, pokud:
- nevydržíte několik dní bez teplé sprchy (jako třeba 10). Tak to na horách prostě chodí, že se lidi několik dní nemyjou. Jako vážně! V osadách před Everest basecampem je voda absolutně nedostupná, takže i zuby si budete čistit na sucho.
- milujete čočku s rýží. Nebo rýži s čočkou. Respektive rýži s čočkovou omáčkou. Někdy spíše čočkovou polívkou. A zcela nevyzpytatelně pikantní zrovna tehdy, když pálivá jídla opravdu nemusíte. Nepálské národní jídlo, které Nepálci snídají i večeří. Dal bhat. Dal bhat power = 24 hour.
- snesete odhazování použitého toaletního papíru do odpadkových košů. Lehce „ekl“ to začíná být zejména tehdy, když jste na záchodcích tureckého typu a zcela přeplněný odpadkový koš máte v úrovni vašich očí. Toaletní papír se nepálsky řekne „tojlitpejpr“ a se stoupající nadmořskou výškou poměrně dramaticky roste jeho cena až na tak závratné částky, že se vám vyplatí používat spíše pětirupiové bankovky.
- nemáte rádi rutinu. Ve smyslu spánek – jídlo – fyzická aktivita – jídlo – spánek. Pozitivní na tom je to, že i během fyzické aktivity nejčastěji myslíte na jídlo. Tedy na čočku s rýží. Dal bhat forever.
- neumíte nebo nemůžete vypnout setrvačník v mozku. Takový trek v Nepálu vám opravu bezpečně vyčistí hlavu od veškerého balastu, který jste v ní nosili. A opravdu velmi pěkně si utřídíte myšlenky.
Na co se naopak těšit můžete? Na opravdu adrenalinový přelet do Lukly. Zejména v období, kdy se v Kathmandu opravuje letištní plocha a lety jsou odbavovány z 5 hodin jízdy vzdáleného letiště v Ramechhapu. Představte si to zhruba takto, že vás někdo 5 hodin veze po silnicích cca sedmé třídy v zaprášené autě roku výroby nechcipomyslet a když máte pocit, že auto sjelo omylem do příkopu uprostřed ničeho, tak zjistíte že jste přímo u letištní budovy. Jestli toužíte po romatice zemí třetího světa, tak tady se vám ji dostane naloženo tuny. A kupodivu zde mezi slepicemi a políčky je letištní provoz takový, že by se za něj ani v Mošnově nestyděli. O samotném přistání na letišti v Lukle už muselo zaručeně vyjít několik románů, za něž by se nestyděl ani Alfred Hitchcock.
Trek začíná zvolna. Pomalu sbíráte výškové metry, relaxujete dva dny v okolí Namche Bazaar a zvykáte si na všechno. A připadá vám to neskutečné, neuvěřitelné, dechberoucí a já nevím jaké. Jste zcela namotivovaní, natěšění a v ideální případě by bylo fajn tuhle náladu někam zaarchivovat, aby jste se jí mohli nadopovat i o 14 dní později, když jde opravdu do tuhého.
Trek přes 3 sedla lze jít dvě směry – buď z Namche na východ, nebo na západ. Jestli si chcete nechat poradit (ale na druhou stranu diskuzi se také nebráním), začněte sedlem Renjo La. Ano, zrovna toto sedlo bude z této strany náročnější, ale má to několik výhod, třebas:
- vyhnete se těm davům turistů, kteří míří pouze do Everest basecampu a na enormní návštěvnost této oblasti si začínáte zvykat postupně (nemám nic proti turistům, v podstatě mě to živí a jsem ráda že lidi chodí do hor a že se hýbou, ale když míjíte plačící a panikařící Angličanky už cestou do Namche s tím, že se hrozně bojí jaký bude dále terén, tak se asi někde stala chyba).
- máte ta nej … panoramata neustále před sebou. Motivací pro přechod sedel je nejen blížící se dvojice Everest+Lhotse, ale v podstatě na ty úchvatné kopce pořád koukáte před sebou. O Ama Dablam ani nemluvím – do té hory se nejde nezamilovat. Uáááá.
- máte se stále na co těšit, protože defacto to nej z celého programu (výstup na Lobuche East, nebo dejme tomu i ten Everest basecamp) je až v samotném závěru treku, do té doby se čím dál tím lépe aklimatizujete
První velké hlasité „waw“ většinou nastává při přechodu sedla Renjo La. Malovala jsem si to v růžových barvách – vyhoupnete se do sedla, nafotíte stokrát Everest v dálce, další kýčoidní fotky padnou na tyrkysově zbarvené jezero Dudh Pokhari. I obálka „louňáka“ má tohle jezero na titulce. Jen já, až budu jednou vydávat paměti, tohle tyrkysové jezero vyfoceno mít nebudu. A ani nebudu mít fotku nejvyšší hory světa ze sedla. Nejen, že Everest už byl skoro zahalený v mracích, než jsme se do sedla doplazili (jako přiznat to musím, rychlost našeho výstupu do sedla hraničící dosahovala s přibývající se nadmořskou výškou téměř nulových, ne-li zápornách hodnot), ale to jezero bylo ještě zamrzlé!!! Nebylo téměř vidět! Jako ano, je to další do seznamu motivačních výmluv, proč tuhle akci musím zopakovat. Podle místních roztaje za 3 dny. Ale není to k vzteku? Ten krtinec, který vidíte nad jezerem, je Gokyo Ri.
Z okna kavárny vypadá jako naprosto neškodný kopeček, a protože tak jako tak se rest-day v Gokyo hodí, je téměř vaší povinností si nahoru vyběhnout. Čili druhý den za sebou překročíte výškovou kótu 5 000 + a navíc tady je to „za málo peněz hodně muziky“. Výstup je pro nás po sedle Renjo La superjednoduchý, Petr zvaný „Kobzol“ je na vrcholu za hodinku a kousek a když posnídáte kolem osmé hodiny, tak na oběd jste luxusně zpátky. V podstatě je to vaše povinnost, se tam vyškrábat. Jinými slovy – kdo šel tento trek a na Gokyo Ri nebyl, tak jako by vůbec nebyl. Sorry jako. Hlavním důvodem je výhled na 4 osmitisícovky (když beru Lhotse Shar samostatně). A druhým důvodem je neprůstřelné alib, že se po výstupu můžete zcela bez skurpulí nacpat nějakým dobrým dortíkem v Gokyo, protože jste si to i tento den zasloužili.
A himálajský koncert velmi záhy pokračuje. Než si stačíte sami sobě promasírovat trapézy, už si to mastíte do dalšího z pětitisícových sedel. Cho La Pass. Opět nad 5 000 metrů. už třetí den po sobě. Kupodivu to jde lépe než jste čekali, dýchá se vám jako na dovolené u Mácháče a úpíte nad tím, že snad další panoramata už nemůžete ani vydržet. Kdo miluje Ama Dablam, ten při sestupu regulérně odvaří paměťovou kartu foťáku.
Mojí snahou bude, ještě vás nějak literárně vtáhnout do výstupu na Lobuche East (až se tak stane, tak tuto větu smáznu a nahradím přímým linkem na další post na blogu). Do té doby jen shrnu naše další směřování. Překonali jsme Cho La Pass, udělali si jeden tréningový restday, nabrali fyzickou a hlavně psychickou sílu a vyšli do High campu pod Lobuche east. Tam se nechali několik hodin rozmazlovat jídlem a pitím až do postele, v noci vyrazili na šestitisícový vrchol a celá parta si úspěšně v ranních hodinách mohla pogratulovat k úspěšnému výstupu. Z něhož je i tato poslední fotka. Den na to se zkazilo počasí, sice jsme ještě došli do Everest base campu ale díky sněhové bouři bylo třetí sedlo, Kongma La, zcela passé. Mít denní posun programu, tak by bylo passé i Lobuche. Postupně jsme sestoupali v několika dnech zpět do Namche, Lukly a vrátili se do Kathmandu.
- Celkově trvala celá akce 24 dní. Díky využití velikonočních a státních květnových svátků stála pracující účastníky (a tady naši hlídací babičku) 12 dní dovolené .
- Díky neúspěšnému přeletu do Lukly (špatné počasí znemožnilo přistání, úspěch jsme slavili až následující den) jsme celý program Lukla – Namche – Renjo La – Cho la – Lobuche výstup – Everest base camp – Namche – Lukla zvládli za 16 dní. Rozhodně to ale neberte jako doporučený počet dní, neměli jsme rest-day v Gokyo a nepřecházeli jsme už 3. sedlo.
- Ušli jsme 170, 1 km (trasováno hodinkami Garmin Fenix). Mapu trasy si můžete prohlédnout zde:
- Nastoupali 9300 výškových metrů (žádný den nebylo denní převýšení větší než 1100 metrů směrem vzhůru).
- 7 dní za sebou jsme dosáhli denně nadmořské výšky nad 5 000 metrů (sedlo Renjo La, vyhlídkový vrchol Gokyo Ri, sedlo Cho la, high camp, vrchol Lobuche East, vesnice Lobuche, Gorakshep a vesnice Lobuche), aniž by měl kdokoli díky skvělé aklimatizaci problémy s výškou.
- Snědli jsme snad několik kilo rýže, čočky, brambor a nudlí. Podrobné statistiky o gramáži jednotlivých potravin si budu vést příště.
- Spotřebovali cca 1,5 roličky toaletního papíru na osobu. Tuto komoditu se vyplatí dovézt si z ČR, nebo koupit nejpozději v Kathmandu.
