Jakákoli neokoukaná atrakce pro turisty a alpinisty v okolí Zermattu má již z podstaty věci předem předurčeno, jak se bude jmenovat. Když to nemůže být postopadesáté Matterhorn (od restaurace přes muzeum po hotely nebo jiné služby), druhou outdoorovou značkou v řadě je ve Švýcarsku Mammut. Pod tímto názvem naleznete ve většině článků i vyhledávačů pojmenovanou i zdejší zajištěnou cestu. Lehce zarážející je fakt, že název Mammut Klettersteig nepoužívá oficiální turistická centrála v Zermattu. Zde ji propagují jako „via ferrata Schweifinen“. Výraz propagují je přitom více než nadnesený. V místním pro asijské turisty dokonale vybaveném informačním centru získáte k ferratě jen lehký popis na kancelářské A4 a najít přístupovou cestu bez znalosti hesla „před restaurací Helvetica doprava“ je úkol hodný Sherlocka Holmese. Vyplývá z toho ale fantastické pozitivum – i o víkendu budete na ferrratě sami! Chápete to? Na zajištěné cestě nad Zermattem?
Kudy k ní? Vyjděte z nádraží na hlavní ulici a pokračujte ke kostelu. A ještě než k němu dojdete, bude po pravé straně restaurace Helvetica. Tak opravdu před ní zahněte doprava. Pak už se objeví směrovky s nápisem „klettersteig“ a tak tupě vystoupejte do kopce k velké ceduli, kde bude nákres všech tří ferratových sektorů. Výstup nám zabral 30 minut.
Z nákresu zajištěných sektorů na skále můžete být zmateni jako Goro před Tokiem. Nejlépe uděláte, když se nastrojíte, pěšinou vpravo do cedule vystoupáte až ke skalní stěně a začnete se cvakat na laně. 
Začíná se sektorem A, ten je nejjednodušší a v podstatě se na něm oddělí zrno od plev. Nejtěžší místa jsou tady za B, komu cesta nesedne (nebo zpanikaří z toho převislého žebříku nad hlavou), dojde k cedulce označující rozcestí a může sestoupit zpět do Zermattu. 
Ti otrlí pokračují od cedulky dále, do sektoru B. Vyšťavíte se na žebříku a pokračujete dále, v podstatě se celá zajištěná hodně traverzuje stále směrem na sever, těžší lezecké pasáže se střídají s těmi chodeckými. 
Pořád se ale bavíme o obtížnosti max. C (nebýt všude dostatku kramlí, hodila bych sem odhadem i C/D, ale to to není). Po nějaké době jste rovněž na rozcestí, kde teprve pochopíte smysl nákresu. 
Buď to dojdete obloukem zpátky na ferratu sektoru A a sestoupíte do Zermattu, nebo si přihodíte ještě 1:30 do svého časového harmonogramu, hecnete se a dolezete to až na samotný vrchol. Celou dobu stojí výhledy za zády za to, nicméně v tom posledním sektoru se vám konečně otevře i výhled na Matternohorn (čistě pro případ, že byste jím už tak jako tak neměli zaplácanou celou paměťovou kartu). Navíc je ferrata v sektoru C stále pěkná (i když v sektoru B byla zábavnější a skála i mnohem kompaktnější, nenechte si i tento poslední úsek ujít).
Bonusem v posledním úseku jsou i divoce rostoucí protěže alpské, které jsem zatím jinde ve Wallisu nepotkala.
Jakmile docvakáte poslední karabiny, přijde pasáž, kterou by se dalo snad i reklamovat. Vylezu ferratu a sestup vede do kopce? Jen kousek – než se napojíte na značenou turistickou trasu a o to výživněji začnete pro změnu zase klesat až zpátky do Zermattu. Časově lze i s přestávkami na pití, fotky a kochání zvládnout celý okruh od nádraží zpět k vlaku za 3,5 – 4 hodinky.
