Pár fotek z akce, u které rozhodně míra vynaložené energie na uskutečnění předčila veškerá má očekávání. Za běžných okolností jsem při cestách do Slovinska balila batoh pár hodin před odjezdem, s přibývajícím počtem rodinných příslušníků – spolucestujících, se ovšem plánování dovolené protáhlo na několik měsíců. Počínaje nalezením vhodného termínu, kdy bychom se všichni mohli vydat na rodinnou dovolenou (nemluvě o tom, že se původní plán dvou týdnů zdrcnul na 3 dny plus cesta), přes vyřizování cestovních dokladů dvou dětem do dvou let (které jsme pro jistotu stejně zapomněli doma a oba dva caparty pašovali před tři státy tam i zpět) až po logistiku přesunu na trase Brno – Praha – Jesenný – Děčín – Praha – Brno – Slovinsko, kdy část cesty vezete v autě piano. Ale to je historka na jindy. Než se pustíte do fotek, nesmím zapomenou podotknout, že Julské Alpy patří, jak známo, mezi nejdeštivější alpskou skupinu, což jsme poznali velmi dobře na vlastní kůži a turistická výprava se změnila v poznávací procházkovou relaxaci. Pro cestováníchtivé matky – všechny tipy níže jsou vhodné i pro kočárek. Odzkoušeno osobně!
První pauza po dlouhém přejezdu u Predelského jezera dává tušit, že úplně letní dovolená to asi nebude.
Soča opět nezklamala – tu barvu miluju!
Klasický „zájezdový“ výletíček, vhodný mimochodem i pro kočárek (a závěrečné poponesení). Slap Kozjak.
A vodopád Kojzak v celé své kráse. 
Malý a velký turista v Tolminských koritech. 
Pravda, tady to na kočárek opravdu není. Ale to je jediná světlá výjimka. 
Den druhý: prší až by jeden brečel. Kvůli dětem i prarodičům volíme autovlak a jedem pod horami do Bledu.
Procházka kolem Bledského jezera nezklame ani v dešti.
Cestou zpátky jedeme severem, objíždíme hory. Když už prší, tak je to fuk že nás zmáčí vodopád. Znají všichni, kteří šli na Triglav – slap Peričnik.
Den třetí: déšť přechází ve slejvák. Takže nastala ideální příležitost navštívit vyhlášené slovinské jeskyně (v létě se vám tam nechce, když jste na horách, se zájezdovým programem tam ani zajížďku udělat nemůžete). Zvolili jsme kombinace jeskyně Postojna a Predjamského hradu. A rozhodně jsme udělali dobře:
Jeskyně je jediná na světě, ve které jezdí vláček. Pro děti i dospělé kvalitní zážitek. Není největší, zatím je objeveno „jen“ 24 km chodeb. Ale doporučit mohu rozhodně všemi deseti.
Na závěr prohlídky mě dost překvapil obchod se suvenýry přímo v jeskyni. Tam bych asi rozhodně pracovat nechtěla. Představte si to, že v zimě jako prodavač nevidíte i tři měsíce slunce – do práce za tmy, v práci v jeskyni, z práce za tmy.
Predjamský hrad – kupte si kombinovanou vstupenku Postojna+Predjam. Mají zde audioprůvodce v češtině, takže prohlídku přizpůsobíte tempu svému nebo svých dětí. I když ani jeskyně ani hrad nejsou bezbariérové, tak dítě není takový problém potahat v náručí nebo v nosítku. 
Při beznadějné předpovědi počasí se rozhodujeme pro návrat do ČR. Cestu zpět si zpestříme výjezdem pod Mangrt. A aby nás Triglav pořádně naštval, tak zamotal meterologům hlavy a předpověď jim vůbec nevyšla. Výhledy na podzimní hory byly (jak by napsali autoři katalogových textů) dechberoucí a impozantní. 
Část trasy jsme se prošli i pěšky, díky sněhovým jazykům na silnici se autem v říjnu až nahoru nemusíte vždy dostat.
Takže Medunka si posunula osobní výškový rekord nad 2 000 m (pak musím někdy zjistit, jestli tak malé dítě vůbec do takové výšky může). Mikeš si taky máknul a zvládnul 300 výškových metrů po svých.
Závěrečný piknik pod vrcholem, poslední foto, slunce, mraky. Nostalgie. 
„Maminko, až budu veliký, budu taky horolezec“
Nejkrásnější kojící koutek na světě!
