Možná na dlouhou dobu naše poslední dovolená, nebo taky to můžeme nazvat krátká svatební cesta (snad bude v budoucnu pořádná, až upíchneme dítě na několik týdnů !!! k babičkám). Každopádně když jsme v květnu kupovali levné letenky do Istanbulu, netušili jsme, že to bude na podzim kolem islámu nebo Turecka tak vřít a řekli jsme si, že bude lepší rodinku nestresovat tím, kam se chystáme. Jsme v pořádku zpátky, náramně jsme si to užili a rádi bychom se do Istanbulu i Turecka ještě několikrát vrátili.
Protože jsme letěli s Turkish Airlines, servis byl o poznání komfortnější než s nízkonákladovým Ryanair. Dostali jsme dokonce obal na kočárek do letadla, Mikeš pak několik hraček na palubě (plastové letadýlko, nafukovací letadýlo, hodinky..) a dokonce cestou tam mohl sedět i sám na sedačce.
Ubytování rezervovala maminka naprosto v centru, hned za Modrou mešitou. U hostelu bylo dětské hřiště, měli jsme dvoulůžkový pokoj s koupelnou sami pro sebe za cenu, za kterou v ČR spíte v turistické chatě na horách. Protože se brzo stmívalo, tak jsme večerní návrat na hotel vždy proložili okouknutím vodotrysku u Modré mešity. Mikýsek u toho v klidu svačil a fascinovaně hleděl přikurtovaný v kočárku na tu tryskající vodu.
(mimochodem v pokoji byly pěkné tapety :), to chlapi ani moc nedocenili)
Modrá mešita je naprosto v centru, v té nejstarší části Istanbulu. Hned naproti stojí Chrám matky Boží moudrosti, Haya Sophya. Starý více než 1 500 let, původně kostel, později přebudován na mešitu. Ohromný skvost světové architektury – tak jsme se museli nechat rodinně vyfotit a pohled poslali domů prababičkám a pradědečkům. Doufáme že už došel.
Další nedílnou součástí návštěvy Istanbulu je rozhodně návštěva Grand Bazaru – velké kryté tržnice s orientálním zbožím. Chodník ideální pro kočárek a hlavně – nenapadlo nás, jak udělá malý blonďáček v Turecku pozdvižení. Každý den se s ním chtělo několik lidí vyfotit, od prodavačů dostával dárky, všichni na něj dělali budliky budliky. No náš paša. Nebo vezír. Měl se tam náramně!
Míša musí jako chlap dostat Řád velkého bazaru. Protože byl ochoten jím procházet každý den, což by asi málokterý jiný chlap vydržel. No pro holku je to pastva pro oči, že ano. Tisíce obchůdků na jednom místě. Jen ještě mít k tomu kreditku nějakého arabského šejka.
Mrkli jsme se i do několika mešit. Tahle je hned u Egyptského bazaru, na březích moře. Mikeš koukal. A ze všeho se mu líbilo když muezíni venku z minaretů hlásali, že Alláh je veliký. Alláh Akbar. To si zpíval s nimi. Snad tím nikoho nepohoršoval.
Před mešitou se prodává krmení pro holuby. To bylo něco pro něj – honil je tam snad hodinu. My si mysleli, jaký je to pro nás relax, než nám došlo, že se plazí po těch schodech nahoru dolů a schody jsou dosti ehm pokálené. No nějak jsme ho opláchli – každý se tím asi musí jednou za život pokřtít.
Egyptský bazar plný koření, čajů a sladkostí! Mňááám!!! Chodili jsme tam s Míšou pořád dokola, protože nám dávali pořád něco ochutnávat. Dovezeme domů taky pár věcí na mlsání – ať ochutnáte v Opavě i Děčíně!
A ano – samozřejmě došlo i na dětská hřiště. Aktuálně stále frčí houpačka a pak klouzání. Z čím větší výšky, tím lepší. Naštěstí si na klouzačku už vyleze sám, dolů taky sjede sám, takže rodiče nebudou brzo vůbec zapotřebí. Ještě se musí naučit sám houpat.
Poslední dva dny jsme strávili u moře. Výletem do zátoky Zlatý roh, výšlapem ke Galatské věži (kluci mají za zády).
.. nebo taky návštěvou zábavního parku s řadou miniatur, zajímavých staveb z celého Turecka.
Modrá mešita – tady je už vstup hodně limitován, časově jsme se museli vejít do několika málo hodin, kdy tam přes den pouštějí. Mikýska jsme nezahalili kvůli posvátnosti místa, ale protože venku opravdu silně foukalo. Spadla na něj dokonce velká vývěsní cedule – ale je to hlava tvrdá, určitě po tatínkovi, tak ani nezavzlykal.
Neděli před odletem domů jsme si vyjeli i do asijské části, přes celý průliv Bospor, Mikýsek miluje lodičky, pro změnu dělá na ně ššš ššš (jako na vláčky, šaliny a větší vozidla, na auta stále dělá bbrrrm).
Poslední foto udělal tatínek jen několik minut málo předtím, než se maminka z těch velkých vln a houpání utíkala vyzvracet na záchod. No Mikýsek to naštěstí po mě nezdědil – ten by na té lodi strávil nejraději i týden, rovnou v kapitánské kajutě.
Poznámka autorky: článek byl psán zejména pro rodinné příbuzenstvo, proto buďte shovívaví k přílišné familiérnosti. Na druhou stranu budu ráda, pokud jiné rodiny k podobnému výletu inspiruji. Stálo to za to!
