(přičemž tajně doufám, že po přečtení následujících řádků budu ještě nějaké klienty kdy mít)
1) Bude zítra pršet?
Otázka bez hranic. V Alpách, ale také v Andách, v Himálaji i v Maroku na poušti. Zažito na vlastní kůži. Mám šanci 50:50, že odpovím dle pravdy („ne nebude“) a často bývám spolehlivější než místní předpověď počasí.
2) Je to na sandály?
Ušla jsem v sandálech téměř celý trek kolem Dhaulagiri. Takže nejsem rozhodně dobrým měřítkem náročnosti terénu v souvislosti s obuví. Odpovídám podle vybavenosti lékárničky (kolik si můžu dovolit ukopnutých palců).
3) Jak dlouho už průvodcuješ?
Dle děsu v očích jsem brzy pochopila, že osoba mé tělesné konstituce a navíc ženského pohlaví nebudí v klientech hned počáteční důvěru. Navíc když při delších horských přechodech batoh váží polovinu mé tělesné hmotnosti. Tato otázka samozřejmě přichází většinou hned první den akce. A pokud akce nezačíná nočním přejezdem, tak padne ještě během cesty dopravním prostředkem (ať je to auto či letadlo). Rokem 2018 budu průvodcovat svou 14. sezónu. Není rok, kdy bych nebyla na zájezdu. Celkem ta odpověď zabere.
4) Co bude dnes k večeři?
Nevyhnutelný výslech několikrát týdně na jakémkoli zájezdu s polopenzí. Dokonce i na pobytové akci pro maminky s dětmi. Ačkoli to vím, stále nejsem schopna si v mozku najít prostorovou kapacitu si jídelníček zapamatovat. Kolega kuchař to řeší elegantní odpovědí „lanšmíd“. Po pár dnech má od těchto otázek klid.
5) Mám si vzít dnes hůlky?
Moje noční můra. Přiznávám. Pokud se nejedná o jídelní hůlky cestou na oběd v čínské restauraci. Ty trekové nepoužívám a tak opravdu těžko vyhodnocuji, co už na hůlky je a co ještě není. Na toto téma si nejspíše jednou objednám na Fakultě sportovních studií diplomovou práci. Společně s mapou míst, kde se hůlky brát opravdu nemusejí. A do té doby to budu střílet od boku, jako s tím počasím („ano, vezmi“).
6) Dá se tam koupit pivo?
Učíme to i na kurzech horských průvodců. Každá túra musí mít lákavý cíl. Tekutý. A ideální je, pokud i obědové přestávky jsou spojeny s jakoukoli formou cateringu. Největší známkou punku, kterou jsem zatím zažila, byla skupina doktorů se mnou v Barmě. Sháněli si pivo i ke každé snídani.
7) A co na to říká rodina/manžel/děti že jsi pořád pryč?
Nic. Jezdí víc než já. Doma jsem rozhodně častěji než na cestách. Stejně tak jsem hodně času s dětmi. Jen to maskuju na sociálních sítích, aby nebylo poznat, jaký jsem pecivál.
(nebo beru děti s sebou 🙂
Poznámka pod čarou pro kolegy: klidně doplňujte do komentářů další! Myslím že jsem rozhodně na spoustu hlášek i zapomněla!
