Můj výstup na sedmitisícovku: Himlung

Příprava na výstup:

Přípravy na Himlung začaly už dlouho předtím, než jsem dorazila do základního tábora. Byla to moje první sedmitisícovka. Vysněná výšková kóta, první zkušenost se 7 000+. Opožděný dárek ke 40tinám. Jo, mohla jsem si objednat akci u libovolné nepálské agentury. Mohla jsem jet na Pik Lenina. Ale pozvánka do skupiny Honzy Trávníčka se neodmítá. Kývla jsem na ni po výstupu na Mera peak. A pak příprava začala. Mentální, fyzická, logistická.  Pro mě výzva, kterou jsem nechtěla podcenit, znáte mě 🙂 

• Fyzicky to pro mě znamenalo, vymyslet, kdy do denního harmonogramu zařadit ještě nějaký ten pohyb navíc. Kolotoč s dětmi, školou, kroužky, do toho pracovní nasazení na horách (no jo, vím, pracovat na full time jako horská průvodkyně má přeci jen určité benefity v tom, že jsem na těch horách opravdu víc než ostatní). Začala jsem si budíček nastavovat na 5.30 ráno a než vykouzlím svačiny do školy, začala jsem víc běhat  (no, ehm.. víc = rozuměj tak 80 km měsíčně), každý týden plavání, denně jóga. 
• Vybavení navíc nebylo potřeba. Vše už doma bylo (teplá péřová bunda do 6000+, rukavice do -20). Mám za sebou několik výstupů na 6 000 + a několik výprav se zimním tábořením (např. zimní přechod Fagaraše). Co z vybavení nebylo, zajištěno v Kathmandu (péřové kalhoty a výškové boty, kalhoty koupeny a boty půjčeny). 
• Logistika: obrovská podpora v rodině, pomoc s hlídáním dětí. Na druhou stranu, na oběť výstupu padly moje podzimní vedené treky do Himálaje. Už na ně nezbyl prostor. Finančně to bolí, ale časově bylo potřeba myslet i na rodinu. 

Vyrážíme
Jsem v Kathmandu. Mám neodbytný pocit, že polovinu celé akce zabere prostě jen balení. Balení před odletem. Balení po příletu. Balení věcí, které jdou rovnou do basecampu. Balení věcí, které ponesou nosiči na treku. Kvůli povodním v Kathmandu si tak cvičně balíme zavazadla několik dní. Než se aspoň nouzově zprovozní trasy směrem na východ a můžeme odjet. Balíme ve velkém. 

Cesta pod kopec, do základního tábora vede nejdříve po trase treku kolem Annapuren a pak odbočuje do Phuu. několik dní malebným údolím severního Nepálu. Moje duše plesá. Miluju, když se dostanu i v důvěrně známé zemi do míst, kde to ještě neznám. I když je to jako přes kopírák, kamenné domky, modlitební vlaječky vlající ve větru a pohostinní místní obyvatelé, je to přeci jen jiné. Zatím skvělá dovolená. Každý den na této cestě je dobrodružstvím sám o sobě.

Basecamp
Za Phuu, na konci pustého údolí, nás vítají žluté stany. Přicházíme do Himlung basecampu. 4 900 metrů nad mořem. Sám o sobě pro někoho to může být slušný výšlap. Já jsem zvyklá. Každý dostáváme vlastní stan, máme tady společnou vyhřívanou (!!!)  jídelnu, dvě sprchy, oddělené toalety. Luxusní zázemí nepálské agentury 14 Summits expeditions.  Pohodlí jen těžce naráží na drsné podmínky Himálaje. K obědu nám připravují sushi, brambory plněné sýrem. Nebude problém tady nabrat několik kilo. 

Trávíme zde několik dní: po příchodu, mezi rotacemi i po samotném výstupu. 

Pudža / puja

Mám rýži ve vlasech, v sobě frťana whisky a nový make-up od samotného lamy. Absolvovali jsme pudžu: buddhistický obřad, který není povinný. Ale vstupujete do říše bohů, a není od věci být s nimi co nejvíc zadobře. Během různých treků v Himálaji jsem byla spoustakrát na pudže v klášteře, tohle byla moje první pod širým nebem, přímo u čhortenu v Basecampu.

Rotace

Po pár dnech aklimatizace na tuhle výšku, jedné vykonané pudže a dalším balení věcí vyrážíme na rotaci. 

Rotace znamená, že si nasadíte na záda 25 kilo těžký batoh a vyrazíte spát pod stan do ještě větší zimy. Dovolená jak víno. Ráno pokračujete buď dál, nebo se vracíte zpátky… podle počasí, podle toho jak vás bolí hlava, podle toho kolik věcí jste si s sebou zvládli vynést. Prostě zvykáte tělo na výšku a zátěž. Dorazíte do Camp 1, tak si uvaříte kafe a „aklimatizujete“. 

• Na záchod chodíte tam, kde vás nikdo neuvidí (nebo už je to časem vlastně i jedno), sprcha žádná (ony i ty vlhčáky celkem dost váží). 
• Uvaříte si polívku z pytlíku a v šest hodin zalezete do spacáku, protože venku mrzne až praští. 

Z BC do C1 je to ještě skoro choďák, až na jednu stěnu na kraji morény, kde šplháte po laně. S tou almarou na zádech to jde jedna báseň. Hlavní je si připomenout, že za tohle všechno platíte. A že doma je ještě babí léto a vaše kámošky si chladí prosecco na Jadranu.  

Hned se vám šlape líp. Protože vy jste v náručí hor jak to jen jde.

Posouváme se postupně do dvou výškových táborů: C1 = 5 450 m. A C2 = 6 088 metrů nad mořem. Každý si to volí jinak. Někdo jednu noc tam i tam, jiný obě noci v C1 a nalehko výstup do C2. Každopádně jsou to už drsnější noci na kamení a ve sněhu. 

Doplňující info, co je v tom batohu, že to váží 20 kilo: Mačky, cepín, sedák, helma, karabiny, spacák, dvě karimatky, výškové boty, věci na vaření a jídlo na pár dní. Několik kilo peří ve formě bund a kalhot, rukavic. Plyšáka pro štěstí. Na zrcadlovku kašlu, tu nechávám dole. I tak to bude výživné.  Nemáme ani stany. Ty jsme si velmi prozíravě nechali nakonec postavit nepálskou agenturou i ve výškových táborech. Staví je ten den, kdy tam dorazíme. Jsme na kopci první. Před námi ještě žádné vyšlapané stopy ve sněhu nejsou. 

Highcamp

Druhá rotace, Camp 1 a Camp 2 už přeskočím. Tam už jste jako doma. Teď vítejte v nejvyšším táboře, pracovně nazvaném Camp 2,5. Je to asi jako nástupiště 9 a ¾ u Harryho Pottera. Protože proč by někdo používal celá čísla, že? No a abych tenhle příspěvek pořádně nakopla, přikládám osvědčenou strategii: první fotka je ze záchodu. I ta druhá.  

Nízké teploty, vítr, který se vám opírá do stanu, a pocit, že každý krok bere o něco víc energie, než kolik dokážete nasbírat zpět. Ale Himlung je odměňuje ty, kdo vytrvají. 

Na vrchol 

Hodinu chůze od nejvyššího tábora je ledová stěna s dvěma nataženými fixními lany, nemá smysl, ať vyrážíme všichni v jeden stejný čas. Někteří natahují budíček na půlnoc, já na luxusnější jednu hodinu ráno. Žádné vyspávání.

Odbíhám na ledový záchod (ikonické druhé foto zmrzlým mobilem). Někdy 2:15 vyrážím. Sníh mi křupe pod mačkami, nacvaknu jumar a prostě jdu pořád nahoru. Rychlost chůze by se někde na Vysočině dala označit spíš jako stání. I tak výškové metry přibývají. Záludnost západní stěny Himlungu je v tom, že sem slunce nesvítí ještě několik hodin poté, co vyjde. Jdete ve stínu. Takže furt zima. Tady by jen stačilo, aby někdo pronesl „hod se do chládku“. 

Posledních několik desítek výškových metrů se přehoupnete na hranu, kde začne foukat. Jakože dost foukat. Patagonie hadra (a vy víte, o čem v Patagonii mluvím, když řeknu vítr). Schovávám se občas za Máru. Protože je o dvě hlavy vyšší a jedna ramena širší než já. Na focení kašlu. Prsty bych si pak mohla rovnou odlámat. Čůrat se mi nechce překvapivých 12 hodin. Jediné, co za celou dobu sním, jsou dvě zmrzlé Snickersky, mini verze. A pak najednou už jen pár metrů strmé stěny. Fixní lana ubíhají někam doleva. Nechám se jimi vést. Na vrchol. Dál už nevede nic. Prostě jsem tam. Jsem nahoře. V sedmi tisících. 

Chápete to, že tam nefouká? 

Když jsem stála na vrcholu, celý svět byl pode mnou. Nekonečné pásmo zasněžených vrcholů, ostré hřebeny a tichá, majestátní krajina Himalájí. Himlung není nejvyšší ani nejpopulárnější horou v této oblasti, ale její odlehlost a krása mají své kouzlo, které jsem si nemohla nechat ujít. Před nosem mám Manaslu. Dál Annapurnu. Dhaulagiri. V batohu lovím plyšovou lamu. Jediná fotka, kterou bych opravdu chtěla. Na ostatní nemá smysl čekat. To by mě asi museli odsekat cepínem. Metu dolů, sestup sežere teda o dost víc energie, než by jeden čekal. Jakmile slaním ledovou stěnu, odhazuju vrstvy peří po kilech. Najednou je teplo. Vlastně to dost peče. Něco konečně vymačkám i z močového měchýře. 

Poslední hodinu se do highcampu vysloveně plazím. Už jen v tričku. Je jedna odpoledne, nic mě nehoní. Usínám ve stoje. Mám chuť na čínskou polívku. A kafe. Leo mě s tou polívkou zachránil. Kafe došlo. Nemůžu mít všechno. 

 Ve stanu si hodím odpoledního dvaciáše a sleduju, jak se vrací ostatní. Poslední došel po deváté večer. Všichni v pořádku. Někdo lehké omrzlinky. Všichni plni dojmů. Tenhle den byl dlouhý snad stejně jako tenhle článek 🙂 

Nějaké moudro na závěr?

Nebylo to jen o dosažení fyzického cíle, ale také o mentálním posunu. Každá taková hora vás něco naučí – o sobě, o přírodě, o tom, co je opravdu důležité. Himlung mě dovolil nahlédnout do mé duše tak, jak ji jindy nevidím. Ukázal mi novou dimenzi krásy a pokory: spočívá v detailech a tichých chvílích, kdy jste jen sami se sebou, se svými myšlenkami. Kolem vás nikdo a vy se díváte na svět z úplně jiné perspektivy. 

Mám duši naplněnou zážitky a hlavu novými plány.