aneb když chci vědět více o tom jak se chodí na sněžnice.
Mí kamarádi, pokud holdují zimním sportům a aktivitám, se v zásadě poměrně striktně dělí na dvě skupinky. Reprezentantem té první je Honza, který jednou pronesl, že na ničem, co nejede rychle z kopce dolů, jej nikdo nikdy neuvidí. Druhou skupinku pak tvoří ti, kteří neomezují zimní radovánky pouze na lyže a skialpy, ale rádi se toulají zasněženou krajinou jakkoli. Třebas i na sněžnicích.
Sněžnice přitom mají spoustu pozitiv a v řadě zemí Evropy se těší ohromné popularitě. Pořizovací cena je poměrně směšná (případné zapůjčení na víkend vás vyjde na 200 Kč), nepotřebujete se učit žádné speciální techniky a z kopce se nemůžete valit nekontrolovatelnou rychlostí (to je uklidnění pro mou maminku, která miluje běžky, ale veškeré svahy a cesty s klesající tendencí schází s prkýnky v ruce). Můžete na ně vyrazit v jakémkoli věku, a pokud už na jaře občas narazíte na místa, kde není po sněhu díky slunci ani památky, není nic jednoduššího než během pár vteřin sněžnice sundat, vzít do ruky a jít chvíli jen tak.
Loňskou zimu jsem zkusila udělat sněžnicové kurzy nebo sněžnicový zájezdy. Stala jsem se nejspíše první českou horskou průvodkyní u nás, která si to může napsat do životopisu a hodně kolegů si klepalo na čelo. Kurzy? Zájezdy na sněžnice? O to víc mě těší, že jsem tím inspirovala mnoho dalších kolegů – horských průvodců – kteří letos výpravy na sněžnice také zařadili do svého portfolia (loňský smích vám v dobrém odpouštím).
Protože ale přeci jen kolem chůze na sněžnicích panuje určitě informační vakuum, rozhodla jsem se vzdělat u našich jižních sousedů a absolvovat kurz, díky kterému se z vás stane „sněžnicový cvičitel“ (kostrbatěji to snad už přeložit nejde, ale opravdu nevím jak to jinak nazvat). Kurz vypisuje Alpenverein – Akademie a je otevřený pro veřejnost (mrkněte se sami ») – jediným omezením může být jazyková bariéra, protože je potřeba se určitě německy domluvit na takové úrovni, abyste byli u zkoušek schopni vysvětlit rozdíl mezi okrouhlozrnitým sněhem a pohárkovými krystaly.
Co je na kurzech v Rakousku obecně velmi sympatické (tento není první, který jsem absolvovala), jsou kvalifikovaní lektoři. Při více než 1000 horských vůdcích UIAGM, kteří mají v Rakousku licenci, je jasné, že se musí někde uplatnit a tak de-facto nikdo jiný kurzy neškolí. Ještě sympatičtější je skutečnost, že lektoři neberou sněžnice jako potupnou „bokovku“ (mám před očima přístup některých českých horských průvodců i vůdců, kteří by se k něčemu takovému – odskočit si ze skialpní a Haute Route na sněžnicový kurz opravdu nesnížili).
A co vás všechno naučí? Zjistíte, že vedení túry v alpském terénu není opravdu tak samozřejmé, jak si mnozí představují. Není to jen o výbavě, oblečení a zapnuté GPS na batohu. Musíte velmi dobře číst mapy, svahy, sklony, chápat sníh a jeho přeměny, vnímat počasí, další skupinky okolo sebe, ovládat lavinovou problematiku a hlavně vás to musí bavit. Abyste složili závěrečné zkoušky, vše byste měli ovládat tak, abyste mohli učit ostatní, působit sebejistě, netápat. Každopádně i bez „papíru na sněžnice“ a certifikátu je absolvování školení pod hlavičkou Alpenvereinu hodně zajímavá a dobrá zkušenost.
Malá pozvánka na závěr: v březnovém kurzu pohybu na sněžnicích jsou ještě volná místa, tady najdete galerii z loňského kurzu a letos se těším na opakování!
Kompletní galerie:
[nggallery id=40]