Skip to main content
(aneb proč nemám čas hledat sama sebe, když hledám telefony ve svahu)
Ráno. Budíček zároveň s východem slunce, někdy i lehce před, protože jinak nestihneme dojít nikam. Vylézám ze spacáku asi tak stejně dobrovolně, jak moje děti na začátku školního týdne. Protahuju ztuhlá záda a vyrážím na inspekci. Ne, nejsem kontrolorka jízdenek. Jsem průvodkyně. Což je v podstatě 24hodin denně něco mezi matkou, trenérkou, meteorologem a chůvou se specializací na krizový management.
„Víš, co sis dala k snídani“? Ta chapati je tvoje a ta kaše zase tvoje.
„Načepovali a zakapali jste si vodu?“
„Namazali jste se opalovákem?“
„Máte zapnuté hodinky?“
„Nenechali jste si doklady pod polštářem a mobil v nabíječce“
Tahle svatá pětice zaklínadel je jako mantra. Opakující se každé ráno. Jakmile ji jednou celou nevyslovíte, tak to buď schytáte napřímo (jsi mi neřekla, že se mám namazat), nebo po pár hodinách („Došla mi voda, můžu si slézt k řece si ji nabrat.. jsem na to ráno zapomněla“).
Po ranním kolečku se skupinou proberu s mým nepálským týmem (= guidy) strategii: kdo jde vpředu, kdo uprostřed, kdo vzadu, kde se čekáme, kde si dáme čaj. Nahazujeme batohy, utahujeme bederáky, doplatím manko za účet na ubytku a konečně vyrážíme. Skoro slavnostně. Hodinu jdeme, funíme, kocháme se, fotíme. Občas mi to někdo zpestří dramatickou vsuvkou typu „safra, nějak mi z ruky vyskočil telefon a odkutálel se tam dolů k řece“ nebo „mám tady repku, tak já na ní k němu slaním“, už jsem taky zažila i „já si asi nechal pas pod polštářem“, takže mít nakloněné všechny hinduistické bohy není úplně od věci. I v oblasti, kde se vesničané přiklání k buddhismu. K tomu se pomodlím taky. Po půlhodině hledání ve svahu telefon nacházíme, je sice chytrý, ale zas tak kvalitně se ztratit neuměl. S pasem nás taky doběhl provozovatel ubytovny, o dvě hodiny později.
Když se znovu vyškrábeme na trasu a začneme stoupat, začíná to pravé himálajské pocení. Někdo šlape v péřovce, jako by měl v plánu zpotit se do bezvědomí. Jemně upozorňuju, že když člověk připomíná přehřátý šunkový toast, možná je čas ten mikroklimatický zázrak sundat.
„Aha, díky, asi to bez ní bude lepší“.
„Od toho mě taky máte, není zač“.
Na oběd zastavujeme v lodži. Objednávám dvacet jídel, ač nejsem číšnice. „Na co mám dneska chuť?“ ptá se někdo. Chvíli váhám, jestli odpovědět „Na řízek s bramborovým salátem“. Místo toho s úsměvem a lakonickým konstatováním „je to jen jídlo“ napíšu další objednávku. Změna číslo 47. Cítím se jako dealer – jen místo bílého prášku nabízím smaženou rýži, dal bhat nebo těstoviny s jačím sýrem. A heslo na wifi.
Odpolední etapa se nese už v silně letargickém duchu. Druhá kontrola hodinek, vody, odložených mikin a utažených popruhů na batohu. Motivační hlášky typu „na fotkách to nikdo nepozná, jak dlouho ti trvalo vyjít ten kopec“nebo „bolest pomine, zážitky zůstanou“ přestávají zabírat, nálada v týmu uvadá. Konečně jsme v cíli. Vypnout hodinky, všechny ubytovat, objednat další kolo smažené rýže, rozdat další kolo pilulek na naprosto cokoli. Večeře, objednat snídaně (ano, vypadá to, že se na treku jen chodí, objednává jídlo, jí a spí a je to opravdu tak). V osm vyhlásit večerku, klidným hlasem popřát všem dobrou noc a zalézt si do spacáku. Přes papírové stěny si vyposlechnu pár vzdechů, které měly zůstat mým uším určitě skryty.
Zapínám čtečku a unikám do jiného vesmíru. Zítra začíná další směna. Budíček 5:30. Další milión drobných rozhodnutí, nezávazných konverzací, brufíků, fotokoutků a objednávání jídel.
Pořád to ještě miluju a baví mě to. Neměnila bych. Ani práci, ani Nepál za jinou destinaci.
PS: jakákoli podobnost s reálnými situacemi. je čistě náhodná. Historky výše možná mohly stát, ale ne úplně v tomto pořadí. Pořád platí hashtag: #bachahumor
