Z Himálaje do h…

(aneb z výšek zpátky do výšin běžného chaosu)

Milí čtenáři a čtenářky,

vrátila jsem se z Nepálu. Z hor. Tři týdny treku – zasněžené hory, pravidelné nádechy, hluboké výdechy, euforie, západy slunce, ranní omrzliny na nose, zmrzlá voda v lahvi a všudypřítomné „namaste“. Žádný signál, mobil jen jako těžítko. Jen klid, ticho a občasné funění do kopce. Ještě mě čekají další tři týdny dalšího treku, ale kvůli dětem a Velikonočním prázdninám jsem mezitím na pár dní přistála v ČR. A tady: tady to začne být ostrý 🙂 

Znáte ty vítací scény na letištích, kde se slavní fotbalisti, zpěváci nebo občas i horolezci vracejí v objetí fanoušků, s kyticemi a fanfárami? No tak já ne 🙂 Mně se tak maximálně rozjela česká SIMkarta. A přátelé – to byl nářez.

3000 zpráv na WhatsAppu. Tři tisíce. Tři nula nula nula. Většina ve stylu „Hele, jen rychlý dotaz…“ nebo „Promiň, že otravuju, ale…“ (Spoiler: nebyl to rychlý dotaz. A ano, někteří už se ani neobtěžujou předstírat, že neotravujou.) Já vím, že vám píšu, že žádný dotaz není blbý. Ale třeba „kolik mlíka dávají do kapučína v Himálaji“ mě už fakt trochu rozhodil. A ne, nevím, jestli konkrétní zástrčka XYZ bude v nepálských zásuvkách držet lépe než ZYX. O dotazu, jestli na poslední chvíli nepořídit na trek cestovní bidet takticky pomlčím. 

E-mailová schránka hlásila 800 zpráv. Z toho asi 520 hromadných newsletterů, které jsem si kdysi objednala s mylnou vírou, že mi zlepší život. Zbytek od klientů, kteří chtějí něco naplánovat na víkend, ale jen když bude hezky, případně nechcou jet tam, kam jsou přihlášení, ale úplně jinam, chtějí poradit s výběrem powerbanky do letadla nebo které boty jsou nejlepší na schody v Hostivaři. O tipech na výlety kam s dětmi o Velikonocích ani nemluvě. 

Po příjezdu do Brna: 
– dvě děti (ano, mám je. Ne, nezůstaly na letišti. I když…),
– domácnost, která se mezitím rozhodla žít vlastním životem (a nejspíš i umřít),
– lednice plná potravin po datu expirace (vhodné jako výuková pomůcka pro biology),
– a já doma odpočítávám hodiny do dalšího odletu, zatímco jednou rukou vařím oběd (homeoffice, že ano), druhou rukou sjednávám pojištění na nějakou tu šestitisícovku, přebaluju batoh, zvedám telefony (jen včera 54 vyřízených, zbytek ty nepřijaté se omlouvám,.. zkusím dovyřešit dnes), peru, přebaluju duffle bag, přerovnávám, běhám po kroužcích (jistě, ráda bych si šla zaběhat i „jen tak“), organizuju program na prázdniny, narozeninovou oslavu všech, kdo se kdy narodili v dubnu (proboha asi snad naprosto všichni, včetně pratety z třetího kolena), a přemýšlím, kdy přesně se ze mě stala kombinace: svačinky, manažerky domácnosti, krizové vyjednavačky, účetní a provozní uklízečky. 5+1. V jednom těle. Bez platu.

A pak jsou tu suvenýry.
„Kdybys měla prostor, přivezla bys mi prosím jeden náramek… víc fakt nechci.“ Jo, jasně. 9 krabic balíčků, běhání po Zásilkovnách a já místo vrcholu Khala Pattar dobývám zrušenou a nefungující výdejní boxy.

Nechci zpátky do hor kvůli adrenalinu, výškám, fotkám nebo touze po sušeném jačím sýru. Těším se tam zpátky, protože je tam ticho. A jediné, co se po mně chce, je heslo na Wi-Fi. Poslední noci jsem se zkoušela probojovat k e-mailům. Napsala jsem „Dobrý den, děkuji za zprávu“ – a usnula. Spím 3–4 hodiny denně. S vařečkou v ruce a dítětem na břiše (chápu to dítě, chtějí pomazlení do zásoby). A ano, už je to velké dítě a váží přes 30 kilo. 

Takže pokud jste mi psali, volali, posílali dýmové signály nebo mentální vzkazy – a já neodpověděla – je to v procesu. Hned jak najdu mobil, který mi „omylem“ zapadl do hromady výbavy a momentálně slouží jako polštář pod spacák. Nejlepší zprávy jsou pak ty typu: „máš skvělou práci“ a „závidím ti, co děláš„!

⸻

Mimochodem – tento text si diktuju do diktafonu, zatímco šlapu na kole s dětmi směr Mikulov. Nějak to ze mně muselo ven.  Několikadenní cyklovýlet, „abych měla taky trochu pohybu“ a vedla děti ke sportu. V zdravém těle zdravý duch. S tím, že pravděpodobně odpadnu někde ve vinném sklípku. A to jsem skoro abstinent. Takže to bude rychlé.

S láskou, potem a trochou chilli v oku (neptejte se),

Děvče z hor

PS: ve stylu „jaktajedle“ i tento text berte s lehkou nadsázkou. Možná s velkou. Oblíbený hashtag „bachamumor“. Ano, jsem ostřejší než obvykle. Vlastně docela hodně ostrá. Říkala jsem si, že to hodím “na papír” a uvidíme, jestli někdo čte až do konce. Nebo vůbec čte 🙂
Teď i trochu vážně: děkuju mojí mamince, babičce Lence (Lenka Klementová) i tatínkovi dětí (Michal Lollok), že o ně s láskou a trpělivostí pečují, když jsem pryč. Bez jejich podpory bych nemohla dělat to, co dělám. Ale prosím vás, než mi příště napíšete zprávu, tak se zkuste zamyslet, jestli si dříve nezvládnete odpovědět sami. 10 % dotazů končilo po hodině a půl bez mé odpovědi reakcí „ruším poplach, už jsem si to dohledala“. Má práce mě stále baví a až se v květnu vrátím, budu opět odpovídat všem s radostí.