… aneb základy slušného chování. Tak jo. Jako opravdu jsem váhala, jestli se pustit na tenký led psaním tohoto typu příspěvku. Ale pak jsem si řekla, že co se nevešlo do mého článku pro Hudy, to si můžu nacpat na svůj osobní blog.

Nebudu po vás chtít, ať smekáte helmu, když lezete kolem dámy. Dokonce tady nebudu ani rozpitvávat, jestli spojit plochou smyčku vůdcovským nebo protisměrným uzlem. Předpokládám, že nikdo nenastupuje do ferraty apriori se záměrem se zabít (ačkoli teď v Lužických horách jsem i takové jedince snad potkala). Asi každý dělá pro svou bezpečnost takové maximum, které sám uznává za adekvátní.

Ale chtěla bych tímto příspěvkem apelovat na jednu věc:

Nekafrejte do toho, jak lezou ostatní, pokud to není ve vašem nebo jejich vlastním zájmu o bezpečnost a zdraví!

Historka ze života, která mě vedl k tomuto postu: po dvou týdnech dešťů přišla slunečná sobota. Takže všichni konečně po upršeném jaru vytahují karabiny a musí si jet zacvakat. Naprosto to chápu. Jsem ráda, že lidi vyrazí do přírody. Že se hýbou. Všichni vzorně ustrojení, helmy, prsáky, rukavice.. každý lok pitného režimu si téměř zapisují do mobilní aplikace. Ukázkově se cvakají na jediné ze dvou ferrat v Lužických horách. Jeptiška. Jo, fotky z Everestu jsou v těchto dnech téměř totožné, jen toho oblečení mají tady lidi na sobě méně. Do toho mám na kurzu nadšené začátečníky i já. Taky neponechávám nic náhodě. Lano v batohu.

Kdo lezl “Jeptišku” tak ví, že klíčová pasáž je až téměř v závěru. Krátký, ale pro začátečníky často výživný převis. Možná jen převísek. Obtížnost tak C/D. Před ním se dá odpočinout, nasvačit se. Když jste tu sami, je to na pohodu. Když je tu hodně lidí, tak někdy i já znervózním, jestli se svou výškou dynamicky na tu druhou kramli došáhnu. Někdy tady slabší jedince dojistím lanem. I tuto krásnou sobotu, ačkoli šlo doposavad vše hladce, potřebovalo pár lezců z mojí skupinky dojistit. Pokud za námi někdo jde, tak vždy pouštím svižnější lezce před nás. Ostatně po celou délku ferraty je řada míst, kde lze pustit rychlejší jedince před sebe. Nebo naopak předběhnout ty pomalejší.

Tentokrát za námi zatím nikdo nebyl, tak jsme se do převísku hezky pustili. První šikula bez problémů, u druhého už tahám lano z batohu, ale šlo to. Třetí ok, čtvrtá slečna se tam sekla. Tam ty síly bohužel došly naprosto. Byla předposlední ze skupiny, nevadí, už tam mašlím kladku a snažím se jí pomoct. V tuto chvíli dochází početná skupina cca 15 osob. Češi. Když to jde, vždy zdravím, tady jsem se soustředila na slečnu dole, čili žádný kontakt neproběhl. Jen k nám začínaly doléhat komentáře:

  • “co ta tady dělá? Když na to někdo nemá, neměl by na ferraty chodit”
  • “Jéžiš, ta nahoře to dělá úplně blbě, tomu říkám metodika” (myšleno tím mně)
  • “šmarjá, vždyť ta holka spadne, když se nejistí” (slečnu jsem měla na laně, proto se na 2 úsecích ocelového lana necvakla, aby šetřila síly)
  • “děcka by neměla vůbec chodit na ferraty” (slečna byla vyšší a i kilogramově těžší než já, za dítě bych ji už rozhodně nepovažovala)

Teď k jádru pudla: prosím, odpusťte si tyto komentáře. Jednak vás slyší ta slečna, která v tuto chvíli rudne studem a chytá paniku, co je špatně. Druhak tímto opravdu nikomu nepomůžete. A za třetí, nenastala tady jediná chyba, kterou by bylo nutné takto komentovat. Ať už nahlas, nebo v duchu.

Fotky pod příspěvkem jsou pouze ilustrativní, ne na všech jsou mí klienti. Všechny jsou ale ze zajištěné cesty Jeptiška.