Superpromítačka

Musím se pochlubit, protože jak pravil klasik, nikdy jiný to za mě neudělá.  Mužská část populace se nemůže do mé situace absolutně vcítit, bezdětné dámy mi prominou, ale ty také ne. Maminky s jedním dítětem jsou taktéž mimo hru.  A maminky, které razí názor, že matka je tady jen pro své dítě, poprosím, ať nečtou dále, neboť se se mnou nejspíše rovněž neztotožní. Osobně razím teorii, že i na mateřské (a rodičovské) dovolené mám právo na seberealizaci podle Maslowa a tak nechci v tom nejproduktivnějším věku pověsit všechny mé dovednosti a znalosti na hřebík. Spokojená matka = spokojené děti. V tomto odhodlání zahajuji další promítací sezónu 2016 / 2017 a to rovnou přednáškou na mé oblíbené téma – zajištěné cesty. Pravda, poptávka po přednášce nepřišla překvapivě od žádné cestovní kanceláře, zájmového sdružení nebo party kamarádů, ale od stacionáře důchodců. Posměšných komentářů jsem si v této souvislosti vyslechla nemálo, nicméně i ti dříve narození si myslím mají právo vědět, kam jezdí např. jejich vnoučata trávit dovolenou, no ne?

Všechno hraje do karet – zářijové pěkné počasí, ideální termín v pondělí odpoledne, místo konání Brno, malý raubíř už ve dvou letech kvalitně samostatný a půlroční prďolína už snese příkrm nebo sunar. A tatínek ochoten se o caparty postarat.  Respektive byl by ochoten, kdyby byl doma a nerozhodl se v pátek odpoledne odjet na tři dny do Alp, i když se slibem že v pondělí na čtvrtou bude zpátky a hlídání zajistí. Podotýkám, že odjel rodinným vozem. Jak už se dá tušit, v neděli večer napsal, že se „lehce opozdí“ a mě tak nastalo dilema, jestli přednášku zrušit nebo dopřát posluchačům nezapomenutelný zážitek v podobě dvou malých uřvanců. Pokyn v telefonickém rozhovoru zněl ale jasně: přednášku zrušit nechceme, děti přivezte, nějak se o ně postaráme. Už se těším, až mi v důchodu nebude sloužit paměť a zapomenu všechna úskalí starostí o dvě děti do dvou let.

Promítání je ve čtyři, takže ve dvě nemilosrdně budím raubíře, abychom v rámci Brna stihli přesun na čas. Jak se dalo čekat, nesdílí mé nadšení pro věc a tak start je pomalejší než obvykle. Prďolína to těžce nese a dává to hlasitě najevo. Respektive doplňuje už řvoucího brášku. Vše ignoruju a opravdu za 20 minut odcházíme. Luxusní spoj se třemi přestupy a jsme za hodinu na místě, ještě mám časovou rezervu. Vybavena dvěma rohlíky a krabičkou piškotů (sladké vůbec nedostává, byla to krabička poslední záchrany), šátkem, pitím pro mě i prďolu, notebookem, sadou na převlečení jednoho a přebalení druhé, kočárkem se skejtíkem a pěti plyšovými hračkami jsem hrdě nakráčela do stacionáře. Medulka kvalitně prospala celou cestu tam a tak bylo jasné, že oka nezamhouří. O co větší byly obavy z průběhu, o to hladší byl samotný průběh. Mikeš se ukázkově posadil do křesla a vydržel 45 minut na místě v akčním radiusu pouhých 30 cm, Medunka naopak hrdinně vydržela 50 minut v šátku a ani nefňukla. Na konci celé přednášky jsem si připadala jako opravdová supermatka. Zázraky se dějí a já teď nevím, jestli jsem sklidila větší aplaus za obsah nebo dnes výjimečně za formu. Ale nerada bych si tento stresík ještě někdy zopakovala.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *