Historie vzniku via-ferrat

Klettersteigy – via-ferraty – zajištěné cesty. S teplými dny a ubývajícím sněhem v Alpách právě začíná jejich sezóna a do hor se vrhnou opět tisíce nadšenců hrkat karabinami o ocelová lana. Pohyb po ferratách je v současné době již zcela samostatnou horskou disciplínou. Odkud se ten nápad, zajištěnou cestu vybudovat, vzal?
Žebříky a podobná zařízení se používala pro spojení horských stezek mezi jednotlivými vesnicemi v Alpách již před staletími. Nicméně tyto cesty byly budovány ne pro volnočasové povyražení turistů, nýbrž ze zcela praktických důvodů. Nenabízely také možnost dodatečného sebejištění a byly pouze ze dřeva. Každopádně už tyto cesty by se za první via-ferraty daly považovat. Některé z nich, např. „Albinenleitern“ u městečka Leukerbad, jsou přístupné i v současnosti. „Tam nahoru do závratných výšek vede 8 až 10 žebříků. Touto strašlivou a  nebezpečnou cestou, kterou chce pro její velkou zvláštnost spatřit většina příchozích poutníků, stoupají vzhůru a potom zase slézají dolů místní obyvatelé, často i za temných podvečerů, těžce naloženi, mnohdy dokonce i řádně posíleni lihovinami, aniž by došlo k jediné nehodě“ takto v roce 1844  popisuje ve svém díle „Procházka Alpami“ – „Spaziergang durch die Alpen“ právě tuto proslulou žebříkovou cestu Eduard S. Pesius.

1850

Eugène Guèrard, kolorovaná litografická kresba z roku 1850 znázorňuje žebříkovou cestu z Leukerbadu do Albinen . Nejen ilustrace zajištěné cesty, ale také něco pro feministky – už tehdy se objevovaly ženy v horách.

První zajištěná cesta a zároveň jedna z nejranějších úmyslných horolezeckých akcí vůbec bývá datována do roku 1492, kdy francouzský král Karel VIII požádal důstojníka své armády, aby mu bezpečně zajistil výstup na Mont Aiguille (2 089 m v Dauphiné, Francie). Bez zajištěných úseků by to nebylo možné a pusté skalní pilíře byly považovány za nedostupné. Za pomocí lan, žebříků a kovových háků byl výstup uskutečněn, na vrcholku hory pak byly dokonce vztyčeny tři kříže a odsloužena mše. Údajně tento výstup až do roku 1834 nikdo nezopakoval.

mont_aigulle

Mont Aiguille (Jehla) – autor Joseph Giroud, r. 1927. Horu jsem naposledy na vlastní oči viděla v roce 2005, tehdy ještě bez digitálního fotoaparátu. Je stále fantasticky impozantní.

Vznik moderních via-ferrat může být rozdělen do několika epoch:
První ferraty v Evropě
První písemná zmínka o zbudování zajištěné cesty se datuje do roku 1834. Dr. Dietrich, lékař z Mnichova, rád trávil letní měsíce v Partenkirchenu a z jeho poznámek se můžeme dočíst o myšlence výstavby klettersteigu na Zugspitze (cituji: Dann dürfte auch der weniger geübte Bergsteiger imstande sein, die Spitze dieser ungeheuren Felspyramide zu erklimmen, wo bei einer unermesslichen Fernsicht und im Genusse der reinsten Alpenluft Geist und Gemüth sich erheben und im Menschen Empfindungen auslösen, an die er sich mit Hochgefühl erinnern wird.“).

simony_dachstein

Fridrich Simony na vrcholu Dachsteinu.

zugspitze

Zajištěná cesta na nejvyšší vrchol Německa – Zugspitze

V roce 1843 byla pod taktovkou Fridricha Simony postavena první zajištěná cesta, vedoucí na Dachstein (mimochodem je to český rodák, na vrcholu Dachsteinu strávil z důvodů meteorologického pozorování v záři 1983 4 dny). Cesta byla zajištěna ocelovými kolíky, kruhy a tlustým, přes 140 metrů dlouhým konopným lanem. O dvacet šest let později, přesně v roce 1869, bylo nataženo 400 metrů lana jihozápadním hřebenem na Grossglockner – Thomas, Rupert a Michel Groderovi téměř dva měsíce zatloukali kramle, sekali umělé stupy a 5. srpna byla zajištěná cesta otevřena. Drsné klimatické podmínky, sníh, námraza a bouřky ale poničily cestu natolik, že se nakonec vrátila do původního stavu. Inicátorem stavby byl Johan Stüdl a jihozápadní hřeben dodnes nese jeho jméno – Stüdlgrat. Významnou roli v historickém vývoji zajištěných cest hrála také nejvyšší hora Německa. Ačkoli první zmínka, jak je uvedeno i výše, o zajištění výstupu padla už v říjnu 1834, cesta byla postavena až v roce 1873. V Pyrenejích byl v roce 1880 odjištěn vrchol Midi d´Ossau a v Dolomitech byla trvalým jištěním v roce 1903 osazena výstupová cesta na Marmoladu (cesta Hanse Seyfferta západním hřebenem). Tyto první zajištěné cesty měly všechny jeden jediný záměr: zpřístupnit atraktivní a oblíbený alpský vrchol a usnadnit volné lezení, případně chůzi. Sledovaly přirozené horské linie a jištění nebylo kontinuální.

Světová válka:

Za počátek moderních zajištěných cest bývá považována první světová válka. Rakousko-Uhersko vedlo v jižním Tirolsku a na území dnešního Slovinska poziční válku proti Itálii a bojovalo se doslova o každý vrchol.  Linie fronty se táhla přes skalnaté hřebeny Dolomit a Julských alp Alp vzdušnou čarou téměř 380 kilometrů. Což vyžadovalo vybudování přístupových cest,rakouští i italští vojáci tak budovali ve stěnách dolomitských vrcholů žebříky, dolovali galerie a tunely a exponovaná místa opatřovali lany. Ne všechny cesty byly bezpečné, v literatuře se můžeme dočíst také o hrůzostrašných provizoricích, např. dlouhých dřevěných žebřících zavěšených na skobách ve skalních stěnách jen na konopných smycích.

galerie_guerra

Galerie Guerra 1915-1918. Štoly z první světové války jsou součástí mnoha zajištěných cest v severní Itálii – tato je nad Lago di Garda.

Po první světové válce nastala tzv. „doba hrdinů“. Via-ferraty byly v alpinistických kruzích devalvovány na „hasičské žebříky“ a „oslí mosty pro slabochy“, takže se jim opravdoví horolezci začali hromadně vyhýbat.

Meziválečné období:

V třicátých letech dvacátého století začal Italský alpský svaz (CAI – Club Alpino Italiano) společně s SAT (Societa Alpinistica Trentina) pracovat na zkrácení a zlepšení přístupu k oblíbeným lezeckým trasám v pohoří Brenta. Záměrně zde instalovali umělé jistící pomůcky a lana, aby spojili přirozené linie a cesty ve skalách a zbudovali systém zajištěných cest. Práce pokračovaly i po druhé světové válce a Via delle Bocchette objevili i pěší turisté. Záhy získala reputaci jedné z nejkrásnějších stezek v Alpách a zachovala si ji až do dnešní doby. Celý masiv Brenty lze po zajištěných cestách přejít ze severu na jih. Stavitelé si ale při budování této cesty určili jisté etické zásady: jakékoli umělé jistící pomůcky zabudované do skály byly omezeny na minimum a trasa přechodu Brenty neměla umožňovat vystoupat po zajištěné cestě na jakýkoli vrchol. Ty zůstávaly doménou lezců.

bochette

Jeden z klasických pohledů na Via delle Bocchette Centrali. Přírodní chodníky zajištěné pro bezpečnější pohyb ve výšce více než 2 000 m.

Poválečné období:
Ruku v ruce se zlepšující se ekonomickou situací a rozvíjejícím se cestovním i turistickým ruchem začal i tzv. „Klettersteigboom“. Nejen že v Dolomitech byly znovu objevovány, opravovány a často kompletně přejišťovány staré vojenské zajištěné cesty z 1. světové války, ale zejména v 70. letech byly stavěny v Alpách nové zajištěné cesty. Právě z této doby zároveň pocházejí nejvýraznější spory o „čistotu hor“ a „znesvěcení horské přírody“. Snad každý ferratista zná slavný výrok Reinholda Messnera (1979): „Setkávám se n a ferratách s tolika šťastnými lidmi, že jednoduše nemohu být proti (….).  Méně známá je pasáž z jeho knihy „Zajištěné cesty Východních Alp“:  „Věřím, stejně jako Fritz Peterka (…) , že lezení po ferratách patří jako další formě chození po horách budoucnost“.

ferrata_alpspitze

Zajištěná cesta na vrchol Alpspitze (2 629 m) patři k nejoblíbenějším a nejfrekventovanějším vysokohorským trasám v Bavorsku (ideální je kombinace s výstupem na Zugspitze – nejvyšší vrchol Německa). Tato zajímavá via ferráta je přímo poseta železnými jistícími pomůckami. Někdy až zbytečně.

Moderní sportovní via-ferraty:
Až do roku 1993 byly záměrně stavěny klettersteigy v pravém slova smyslu výhradně ve východních Alpách. V současnosti jich najdeme stovky také mezi Ženevským jezerem a francouzskou Riviérou. Ročně se staví zhruba 50 nových zajištěných cest. Moderní zajištěné cesty se vyznačují kombinací atraktivních prvků (lanové mosty, žebříky) s tradičním lezením. Staví se náročné zajištěné cesty (aktuálně je v Rakousku nejpoužívanější Schallova stupnice A-B-C-D-E rozšířena na stupeň F a G) a už nesledují pouze přirozené skalní linie, ale záměrně vedou náročnými úseky. Via-ferraty už nestaví pouze alpské svazy, ale také místní sportovní organizace, případně společnosti podnikající v cestovním ruchu, také provozovatelé lanovek. Ti všichni přišli na to, že blízkost zajištěné cesty dokáže výrazně zvýšit návštěvnost. Zajištěné cesty tak vznikají i alpských zemích, kde dosud neměly tradici (Francie, Švýcarsko).

moderni

Moderní zajištěné cesty: atraktivní výhledy, velká náročnost a silný zážitek.